V jihoamerické zemi bude Kriško, jenž se momentálně připravuje se slovenskou reprezentací na kvalifikaci na ME, nastupovat za klub UNTreF Vóley v Buenos Aires.
„Když to vezmu celkově, tak to byla v Liberci povedená štace. Líbilo se mi tady a není vyloučené, že se do Dukly třeba ještě někdy vrátím,“ řekl 29letý a 202 cm vysoký volejbalový smečař Tomáš Kriško.
Jak se zrodil váš odchod z Dukly?
Už v průběhu minulé sezony jsme se o tom bavili s ředitelem klubu Pavlem Šimoníčkem a já jsem vyjádřil touhu se v kariéře zase někam posunout. Moje priorita byla odejít. Dohodli jsme se proto bez problémů, že v případě dobré nabídky můžu odejít, ale kdybych chtěl v Dukle ještě zůstat, tak by se mnou dál počítal.
Jaké byly ty nabídky?
Některé se objevily například z francouzské nebo italské ligy, ale žádná taková, po které bych hned skočil, ale o některých jsem už s postupem času začal vážně přemýšlet. Pak se ale objevila možnost jít do Argentiny do Buenos Aires a po krátkém přemýšlení jsem to vzal.
Co vás tam zlákalo?
Mluvil jsem třeba s bývalým českým volejbalistou Jiřím Popelkou, který před časem přímo v tomto klubu hrál a ujistil mě, že to bylo po všech stránkách v pořádku. To mi také pomohlo v rozhodování, protože přece jen jde člověk do úplně neznámého prostředí přes půl světa daleko a trochu nejistota byla. A manažer toho klubu je bývalý nahrávač Dukly Liberec Esteban Símaro, který je stále v kontaktu s Pavlem Šimoníčkem a sleduje zápasy Dukly, takže to je pro mě také taková určitá jistota, že by to mělo všechno probíhat bez problémů.
Na jak dlouho jste se upsal?
Podepsal jsem smlouvu zatím na rok, protože je to pro mě pořád exotika a nedovolil jsem si hned uzavřít delší smlouvu. Přece jen pořád přesně nevím, co od Argentiny čekat, ale těším se.
Byl jste už podívat v Buenos Aires a v novém klubu?
Ne, všechno jsme řešili na dálku. Mám totiž ještě reprezentační povinnosti, teď se připravujeme na kvalifikaci mistrovství Evropy, takže letenky do Argentiny máme až na 30. srpna.
Jak hodnotíte vaše čtyřleté angažmá v Liberci?
Začalo to výborně, v prvních dvou letech jsme získali dva tituly, spolu s pohárem i jeden cenný double a mně se docela dařilo. Jenže před třetí sezonou jsem musel na operaci s kolenem, léčba se protáhla a naskočil jsem vlastně až do semifinále play off. Zranění kolena mě, bohužel, potkalo i vloni v prosinci, takže jsem také důležité chvíle sezony musel vynechat. Takže ty poslední dva roky v Liberci nebyly hlavně kvůli těm zdravotním problémům moc vydařené.
Romana Krišková (vpravo) v libereckém dresu.
Kuriózní na poslední sezoně v Liberci bylo, že jste hrál v jednom českém klubu s vaší sestrou Romanou, která byla na postu univerzálky oporou nově vzniklého ženského týmu Dukly. Jaké to pro vás bylo?
To je pravda, to bylo určitě zajímavé nejen pro nás, ale i pro fanoušky. Pocházíme z Liptovského Mikuláše, odkud jsem v šestnácti odešel studovat a hrát do Žiliny, takže až na krátkou chvíli v bratislavských klubech jsme se vlastně se sestrou pořád míjeli a moc jsme se neviděli. A teď jsme spolu strávili společný rok v Liberci, kdy jsme se skoro denně potkávali v hale Dukly. Bylo to určitě příjemné. Vzájemně jsme si fandili v hledišti, když to časově vycházelo. Sám jsem byl zvědavý, jak to Romaně půjde a myslím, že odehrála dobrou sezonu a v individuálním hodnocení nasbírala spoustu bodů. Celkově začaly liberecké holky sezonu velice dobře, ale bylo jich málo a v konci už jim trochu docházel dech.
