Přiznal, že zpočátku byl přece jen přehecovaný. "Potřeboval jsem trochu zklidnit, dát se dohromady. Vždyť proti mě stáli kamarádi, Češi, moje krev."
S Friedrichshafenem se v Ostravě cítil pod mnohem větším tlakem, než tomu bylo při finále s Kladnem.
"Teď jsem hrál za zahraniční klub a doma. Takoví Němci, Brazilec či Portugalec, které máme v týmu, se nemuseli s lidmi bavit česky o tom, zda vyhrajeme, nebo ne. V tom měli výhodu."
Jenže pod takovým tlakem nebyl sám. Německé mužstvo má i dalšího Čecha, nahrávače Lukáše Ticháčka, a k tomu dva slovenské smečaře Roberta Hupku a Lukáše Diviše. A jak upozorňuje Jiří Polanský, vytvořili v týmu zajímavou partičku.
"Němcům se to ze začátku nelíbilo, ale už nás akceptují. I proto, že celkově máme dobrou partu. Jen se ještě potřebujeme více sehrát," upozornil Polanský, který se domluví německy i anglicky.
Stejně jako v Kladně hecuje spoluhráče a po úspěšných balonech krouží po hřišti jako letadlo s roztaženýma rukama.
"Snažím se," říká. "Trenér Stelian Moculescu nám ale dává pořádně zabrat. Dvoufázově trénujeme i po zápasech, takže volna jsem si zatím téměř neužil."
Přiznává, že přestup z českého do německého klubu je velkou změnou. "Jako cizinec nemůžete ani na chvíli vypustit, jedete od rána do večera. Nějaká únava neexistuje. Za to se všichni o vás starají. Nic nemusíte zařizovat. Vaším úkolem je jen hrát naplno volejbal."
