Z patnácti let v zahraničí musíte mít spoustu zážitků. Hlavně ze života ve Španělsku. Na co si nejčastěji vzpomenete?
Nejčastěji si s rodinou vzpomeneme na naše poslední působení ve Španělsku na Malorce. Líbilo se nám tam nejvíce a cítili jsme se tam hodně dobře.
Co tam bylo tak pozitivního?
Pro moji volejbalovou kariéru bylo pozitivní, že jsem byl ve špičkovém mužstvu. Hráli jsme evropské poháry na hodně vysoké úrovni. Dostali jsme se do finále Poháru CEV, kde jsme prohráli na pět setů s Maceratou. Děti byly spokojené ve škole a manželka si také našla hodně kamarádek. Byli jsme tam spokojení.
Připomeňte cestu vašeho týmu z Malorky Pohárem CEV do finále s Maceratou před dvěma lety.
My jsme tehdy postupovali od předkola. To jsme vyhráli. Potom jsme v Holandsku hráli základní skupinu a vyhráli jsme ji. V osmifinále jsme jeli do Ruska, kde jsme hráli s Jekatěrinburgem. Ten jsme vyřadili, doma ani venku jsme neztratili set. Ve čtvrtfinále jsme hráli s dalším ruským mužstvem Belgorodem. Doma jsme vyhráli tři nula a tam jsme prohráli jedna tři. Dostali jsme se tím do Final Four čtyř nejlepších týmů.
A pak?
Ten turnaj jsme pořádali na Malorce. V semifinále jsme hráli s Padovou. Porazili jsme ji tři dva. Ve finále s Maceratou jsme prohráli dva tři, ale vedli jsme už dva nula. Nedotáhli jsme zápas do konce.
Vzpomenete si, jak skončil poslední tie - break?
Patnáct jedenáct pro Maceratu.
Jste dobrý, že si to pamatujete tak přesně. Jistě jste jako cizinec tehdy hrál pravidelně.
Za celou moji kariéru jsem nebyl braný jako náhradník. Vždycky jsem byl v základní šestce, ve všech mužstvech.
To máte být na co hrdý.
Těší mě to.
Také jste reprezentoval. Vypadá to, že ještě nedávno...
Není to nedávno, je to už delší dobu, co jsem skončil. Sedm let.
Jak na reprezentaci vzpomínáte?
Hodně příjemných zážitků a také samozřejmě velkých zklamání. Třeba na mistrovství Evropy v Řecku, kdy jsme první zápas s Ruskem vyhráli a už jsme si mysleli, že se dostaneme do dalších bojů. Ale v základní skupině už jsme vyhráli jen jeden zápas. Rozhodující zápas s Polskem, kdy nám stačil jeden set k postupu, jsme prohráli nula tři. Jeli jsme domů a to nikdo po tom vítězství s Ruskem nečekal.
Ale dobrých zážitků jistě bylo také dost...
Spousta. Třeba z kvalifikací tady v Budějovicích nebo v Plzni. Dařilo se nám a postoupili jsme na všechny šampionáty, o které jsme hráli.
Vy jste měl hrát za národní tým delší dobu. Skončil jste brzy...
Bylo to tady po posledním zápase kvalifikace na mistrovství Evropy ve Vídni v roce 1999. Už jsem byl rozhodnutý, že po té kvalifikaci skončím, ať se dostaneme na Evropu, nebo ne. Po tom posledním zápase, kdy jsme tady v Budějovicích prohráli s Bulharskem, jsem šel za trenérem Třešňákem a oznámil jsem mu, že končím kariéru v reprezentaci.
Proč?
Už jsem to nezvládal. Byl jsem přes léto v reprezentaci a v klubu potom celou sezonu. Bylo to šestý rok za sebou a měl jsem toho hodně. Potřeboval jsem si odpočinout. Vypustit léto, abych nabral síly.
Měl jste za tolik let volejbalového života i hodně trenérů. Na kterého si vzpomenete nejraději?
Tady v Čechách jsem měl v extralize jen Zdeňka Pommera a Milana Žáka. Potom jsem byl pořád pryč. Rád vzpomínám na trenéra Humberta Rodrigueze z Portorika, který mě měl první rok ve Španělsku v Sorii. Přišel jsem tam jako zelenáč a neuměl jsem skoro vůbec španělsky. Podržel mě a rozuměli jsme si. Škoda, že tam byl jen dva roky.
Čím vás tak zaujal?
Trénovalo se mi pod ním velice dobře. Byl náročný, ale spravedlivý, lidský.
Měl jste i spoustu spoluhráčů. Se kterým jste si nejraději zahrál?
Měl jsem dlouholetého spoluhráče jak v Rudé hvězdě, tak i v národním týmu, v Sorii i na Kanárských ostrovech. Byl to Petr Galis, se kterým jsem si rozuměl na hřišti i mimo něj. Při hře jsme si vyhověli a rozuměli jsme si. Nikdy mezi námi za 12 let nevznikl žádný konflikt.
Který z úspěchů ve své sportovní kariéře stavíte nejvýš?
Asi ten závěrečný turnaj Poháru CEV na Malorce. Skončili jsme druzí a byl jsem vyhlášený nejlepším blokařem toho turnaje.
|
Stanislav Pochop Narodil se 19. září 1966 Pochází z Nového Města na Moravě, kde byl do dorostu Vystudoval vysokou školu v Brně kde hrál národní ligu v Tesle Po studiích odešel do Rudé hvězdy, později Olympu Praha Po dvou letech zamířil na 10 let do Sorie. Dva roky hrál za tým Grand Canaria, dva roky za Son Amar na Malorce. Minulý rok byl v Montpellieru ve Francii. S Olympem získal jeden titul, v Sorii tři. Čtyřikrát vyhrál Španělský pohár. |
Co jste za to ocenění dostal?
Takovou plaketu.
Musel jste platit do klubové kasy?
Kdepak. Klubového pokladníka jsme tam neměli. Na tom turnaji bylo těch ocenění více. Nejlepší nahrávač, smečař. Ten byl vybraný z našeho mužstva.
Kdo to byl?
Stephane Antiga, francouzský reprezentant.
Toho lidé dobře znají. Vy vypadáte na to, že vás nějaké mohutné oslavy vítězství neoslovují. Slavíte, nebo slavíval jste?
Asi jak je člověk starší, tak to prožívá jinak. Úspěchy i neúspěchy. Ze začátku mě to strašně nadchlo. Neúspěchy mě hodně srážely, vadily mi, mrzely. Teď mě samozřejmě taky mrzí, ale člověk si uvědomuje, že jsou podstatnější věci než třeba prohrané finále ligy.
Můžete uvést příklad?
Samozřejmě, že neúspěchy mrzí pořád. Ale že bych se tím trápil, jako jsem se trápil před deseti lety, kdy jsme vypadli v semifinále ligy, to ne. Hráli jsme na Kanárech zrovna proti Petru Galisovi. Nepovedly se mi tam poslední dva smeče, takže jsem vlastně zařídil, že jsme nepostoupili do finále. Tak jsem se tím trápil hodně dlouho. Do začátku příští sezony mě to pořád mrzelo. Teď už by se mi to asi nestalo.
Ale co ty oslavy? Slavil jste rád?
Ve Španělsku určitě. Ty první tituly, to jsme měli klubovou oslavu, kdy nás vedení pozvalo na večeři. Tam se večeří tak od deseti do jedné. Takže jsme večeřeli a popíjeli víno. Potom jsme se vydali na diskotéku a byli jsme tam do doby, než ji zavřeli. Bylo to spontánní, slavili s námi všichni fanoušci. Měli jsme jeden bar jen pro sebe.
Takže oslavy vás neomrzely, ani když jste se vrátil a slavil tady...
Určitě je příjemné, když se může slavit. Když je člověk spokojený a veselý a lidi kolem taky.
Máte stabilně vysokou výkonnost, i když vám už bylo 40 let. Jak se cítíte vy sám? Není jednoduché udržet si vysokou výkonnost...
Určitě si člověk těžko představí, že bude ve čtyřiceti na vrcholu své výkonnosti. Můj vrchol byl někdy v minulých letech. Ale myslím si, že patřím ke hráčům, kteří si udržují vysokou výkonnost, a že jsem pro mužstvo přínosem. Jestli je to pravda, to nechám jiným.
Ukázal jste vyrovnanou a stabilně dobrou výkonnost. Když jste na hřišti, dokážete ostatní táhnout a málo kazíte. To do sebe volejbalisté často nemohou dostat.
To se do člověka dostane dlouhodobým hraním a trénováním. Od mladých hráčů se nemůže čekat, že nezkazí balon. To je nelogické. Samozřejmě, že rozhodující balony jsou nejdůležitější. Záleží na nahrávači, jak se rozhodne a komu nejvíce věří, ale jistě se má hrát přes hráče, kteří to uhrají.
To bylo podobné asi v této sezoně na Poháru CEV v Německu, kde se Jihostroji nepovedlo ani jeden zápas ze tří ve skupině vyhrát. Vy jste tam byl. Jak jste to viděl?
Je pravda, že jsme se dostali do koncovek, ale potom jsme je neuhráli. Vím, že tři prohrané zápasy s jedním získaným setem vypadají jako tři nakládačky. Ale tak to nebylo. Vždycky jsme hráli vyrovnaně. Když se nevyhrála první ani druhá koncovka, třetí set už mužstvo neuválčilo.
Vy jste z Moravy. Ale rozhodl jste se, že zakotvíte na jihu Čech. Co vás k tomu vede?
No. Když jsme tady hrávali s národním týmem kvalifikace, bavil jsem se se členy volejbalového výboru tady a oni mi říkali, že až se budu vracet, že bych tu mohl hrát, že by o mě měli zájem. Tak jsem se potom začal pídit po možnostech, kde by se tu dal koupit nějaký pozemek. Abychom si mohli postavit domek a měli se kam vrátit. Dopadlo to tak, že po patnácti letech jsme se vrátili do Čech a vyhrály to u nás České Budějovice. Hrají extraligu a tu jsem chtěl hrát, až se vrátím. A taky se nám tu líbí.
Máte dvě děti, které chodily v cizině do školy. Nevadí to?
Myslím, že to nevadí. Naopak. Je to pro ně přínos. Poznaly jinou kulturu, jiný jazyk. Tady se s českým jazykem zpočátku vyrovnávaly hůř, ale rychle se do toho dostaly a myslím si, že není problém.
Do jaké školy chodí dnes?
Syn Jakub chodí na Biskupské gymnázium a dcera Veronika je v páté třídě základní školy Dukelská.
Dobře jste poznal Španěly a jejich mentalitu. Co byste převzal a co by vám na nich mohlo vadit?
Mentalita Španělů je rozdílná od regionů, ve kterých žijou. Španělé v severní a ve střední části Španělska jsou více rezervovaní než Španělé na jihu v Andalusii. A vůbec nemluvím o Španělech na Kanárských ostrovech, kteří hned přijmou člověka za svého a jsou k němu hrozně milí. Myslím si, že to kamarádství tam ale nepřetrvává. Pokud člověk odejde, tak se po něm slehne zem a zavře se voda. Není to takové kamarádství jako s lidmi, se kterými se navazuje obtížně, ale pak trvá delší dobu.
Uveďte příklad.
V Sorii mám pořád spoustu kamarádů. Telefonujeme si. Před dvěma lety jsme tam byli a spali jsme s celou rodinou u jednoho kamaráda. Sorie je uprostřed Španělska, tak 200 kilometrů na sever od Madridu. Jsme dál v kontaktu a rozumíme si.
Chodil jste na býčí zápasy?
Nechodil. Tahle součást španělské kultury mi nic neříká a přijde mi to od toreadorů jako zbytečné hrdinství. A také jako týrání zvířat.
Reprezentace byla nedávno čtvrtá na mistrovství Evropy a šestá na mistrovství světa. Mohou se ty úspěchy podle vás ještě vrátit?
Ta generace, která skončila čtvrtá na mistrovství Evropy, byla hodně silná. Ale současná není o moc slabší. Myslím si, že jí chybí nahrávač a jeden vynikající přihrávající smečař. Univerzála má hodně dobrého, dva středové hráče má taky světové úrovně. Nevím, jestli je schopna dosáhnout na nějaké světové nebo evropské soutěži na medaili, ale do pátého místa by snad být mohla.
A co vy? Až skončíte s volejbalem, kam míříte? Není to moc fér, ale ta otázka tu je...
Ta otázka je normální a ptají se mě tak už asi 10 let. Nevím. Až skončím, tak to přijde. Chtěl bych se nadále pohybovat ve volejbale, ale není to žádná podmínka. Jsem vystudovaný lesní inženýr, nějaké řeči také umím, takže doufám, že bych nějaké zaměstnání našel, kdybych začal hledat.
Jaké řeči umíte?
Španělsky velmi dobře. Trochu francouzsky, trochu anglicky.
Povolání lesní inženýr, to je docela zajímavé...
Systém lesnictví se změnil, ale netvrdím, že bych musel dělat v lesnictví.
 PÁTÝ TITUL. Jen se vrátil Stanislav Pochop domů, hned zvedal pohár pro mistry. Popáté v kariéře. |
