Od roku 2010 žije v Praze a trénuje plážovou volejbalistku (a manželku) Markétu Nausch Slukovou, která poslední tři roky hraje s Barborou Hermannovou. „Když mají holky den, nevidím pár, který by nedokázaly porazit,“ tvrdí čtyřicetiletý rodák z Vídně.
Právě na břehu Dunaje dnes bronzové medailistky z červencového evropského šampionátu rozehrávají turnaj prestižní série Major. A aktuální světové šestky se budou řadit mezi spolufavoritky.
Mezi špičku se česká dvojice dostala i díky Nauschovi, který se inspiruje v ostatních sportech, antické filozofii, knihách o pozitivním myšlení nebo i psí říši.
Co se může beachvolejbalový kouč přiučit od psů?
Psy miluju a nechtěl bych to srovnávat přímo s tréninkem. Psi jsou na rozdíl od lidských bytostí absolutně ryzí a čistí v projevování emocí. Neběží napůl, nehrají si napůl. Když jsou unaveni, lehnou si kdekoliv a kamkoliv. Všechno dělají naplno a na vaše příkazy vám dávají stoprocentní zpětnou vazbu, jak vám při tréninku věří. Když se jim něco nezdá - třeba nechtějí někam skočit, protože mají strach - neudělají to. A není žádná cesta, jak s tím bojovat. To beru jako inspirující věc, kterou můžu využít u sportovců.
„Holky po zápasech častěji brečí, lidé si slzy vykládají jako známku slabosti. Já to vnímám jako vyjádření pocitů.“ |
Jak?
Například jsem musel totálně změnit přístup k Báře. Zkoušel jsem nějaké věci, nějaké způsoby, nějak to fungovalo, ale nepřineslo to výsledek, jaký jsem očekával. Nemohli jsme v tom pokračovat, protože Bára je typ člověka: „Hele, potřebuju, abys mě kopl do zadku.“ Já souhlasil. Ale po čase zjistíte, že to není správná cesta, abyste udrželi dobrý vztah v týmu a udrželi si top výkonnost. Nelze ji jen tlačit proti zdi a nutit ji, aby se cítila zle.
Zdá se, že se porozumění odráží na výsledcích. Blíží se hráčky na hranici svých možností?
Lidé se mě na to ptali, když jsem začal holky v roce 2015 trénovat. Říkal jsem, že jejich výkonnost je na úrovni 60 až 65 procent. Teď vidím, že někdy můžeme být i na 85 procentech. Třeba Bára měla velký talent, ale nedokázala ho kontrolovat. Když zahrála skvěle, zeptal jsem se jí: „Super! Ale víš, proč jsi hrála dobře?“ Ona odpověděla, že neví, že to byl prostě dobrý den. A následující den byl špatný. Maki je v tomto ohledu trošku dál. Ale i ona má určité situace, které se jí vloupají do hlavy a zlomí ji. Říkal jsem jim, že jsou hráčky do slunečného počasí. Když je modrá obloha, všechno je skvělé, dostanou se do stavu, že dokážou neuvěřitelné věci. Musíme jim nastavit hlavu tak, aby uměly hrát nejen za slunečného počasí, ale i v bouřce.
Jak se to dá nacvičit?
Snažím se jít mentálně dál a třeba navozuju myšlenku: Co se bude dít, když prohrajeme set? V beachvolejbalu platí, že tým, který ztratí druhý set, podlehne tlaku a většinou prohraje i ten třetí, čímž ztratí celý zápas. Když se tahle situace stane, zdůrazňuju: Buďte hrdé, že jdete hrát třetí set! Znamená to, že se něco neděje správně, ale zvládáte to a pořád jste v zápase.
Nyní se víc zaměřujete na mentální stránku?
Fyzická a technická stránka je základ, ze kterého stavíte tu mentální. Ve zdravém těle zdravý duch. Trošku bych to přirovnal k římskému filozofovi Senecovi. A nefunguje to ani obráceně. Můžete být třeba mentálně výborně připraven, cítíte se nepřekonatelný, že můžete jít boxovat s Mikem Tysonem. Jenže nejste na tom dobře fyzicky a technicky, takže vás knokautuje. Když v beachvolejbale hraješ třetí zápas za den, nevyskočíš už výš, neběžíš rychleji. Dostavuje se únava a o to víc začne pracovat mentální stránka - nesmíš polevit. Když se podíváte na zápasy holek, povedlo se dostat je na úroveň 90 procent fyzického maxima a teď z toho děláme standard.
Kde hledáte inspiraci?
Je toho spousta! Pozoruju ostatní sporty, čtu rozhovory basketbalistů Stephena Curryho nebo Kobeho Bryanta. Sám jsem přečetl asi patnáct knih o mentálních věcech a pozitivních myšlenkách. Mám také audioknihy, které místo muziky poslouchám v autě, při úklidu nebo když jdu běhat. Třeba manažeři opakují věty: Omlouvám se, ale nemám čas. Pravda je, že si ho vždycky dokážete udělat, je to jen o prioritách. I takové věci někdy pouštím holkám, když jsme na tréninkovém kempu v Americe.
Věříte, že takové věci pomáhají na kurtu?
Ano. A myslím, že hodně! Můj způsob koučování je, že sport by neměl být součástí tvé osobnosti, ale měl by ji především upevňovat. Třeba u Maki, stejně jako u Báry, vidím chyby z běžného života i na kurtu. Maki je perfekcionistka, která chce trénovat, vše chce dělat správně. Někdy se však v zápase dostane mimo koncept, který jsme nacvičovali, nefunguje to a ona si řekne: Příště prostě musíme trénovat víc! To není správný přístup. Správně by bylo: Akceptuj chybu a podívej se na ni a pouč se.
Je tohle jedna z věcí, při které se projevují rozdílnosti mezi trénováním mužů a žen?
Myslím, že hodně mužů, kteří upozorňují na podobné rozdílnosti, se bojí ukázat vlastní slabosti. Také vím, že tohle je poslední dobou velké téma v českém sportu. Muže jsem nikdy netrénoval, ale čerpám z vlastní hráčské kariéry, také znám především rakouské hráče a trenéry. Když s nimi mluvím, základní sportovní problém nebývá často jiný. Jiné je, jak jím procházejí a řeší jej. Holky po zápasech častěji brečí, lidé si slzy vykládají jako známku slabosti. Já to vnímám jako vyjádření pocitů. Kluci bývají chladnější v projevech, ale cítí to stejně.
Co je ještě jiné?
U žen musíte víc pracovat s emocemi, které hrají důležitou roli. U mužů je snadnější práce v tom, že když nejsou spokojeni, mají blíž k agresivnímu chování, které mohou formovat při zápase. Jsou agresivnější při udeření do míče nebo i proti soupeřům. Ženy se vás naopak zeptají: Proč bychom měly být agresivní, když nám ty druhé nic neudělaly? O to musíte být jako trenér otevřenější, hledat důvod, proč se ocitly v takovém stavu.
Vaše spolupráce by měla gradovat v roce 2020 na olympiádě v Tokiu. Platí to stále?
Olympijské hry jsou ta největší motivace a vše stavíme k Tokiu. Když jsme v roce 2015 začínali, Rio pro nás nebylo hlavní téma, ale dostali jsme se tam a bylo to skvělé. Když se kvalifikujeme, Tokio bude pro tenhle tým druhá olympiáda. A chci tam jet na úrovni, na jaké jsme teď. Nechci vyznívat arogantně nebo sebevědomě a říkat, že trénujeme, abychom v roce 2020 vyhráli zlato. Hraje tam roli moc faktorů, jako je forma nebo zranění. Ale když budou volejbaloví experti mluvit o favoritkách z Brazílie, Německa, Kanady a možná Ameriky, budu rád, když jako další zmíní Češky. Chceme být ve skupině týmů, které se mohou dostat do semifinále a lidé si o nich řeknou: „Jo, tohle není žádné překvapení, dalo se to tušit.“
