"Jsem rozhodnutá na sto procent, že tohle play-off jsou mé poslední zápasy. A proto si je chci užít, ať to stojí za to," loučí se prostějovská rodačka.
Co stojí za vaším rozhodnutím?
Už bych chtěla začít žít normálně. Pracovat, přes zimu jezdit na hory a taky už mám věk na děti. Chystala jsem se odejít už dlouho, ale zatím se mi to nepodařilo. Teď už jsem přesvědčená, že to vyjde.
Bylo to těžké dilema?
Volejbal mi bude chybět, ale zkusím najít jiné alternativy pohybu a kolektivu. Tak to dělá spousta lidí.
Bilancujete, co vám život pod vysokou sítí dal a vzal?
Dal mi možnost hodně cestovat a do obyčejného života sport přispívá sebedůvěrou. Člověk pozná stres z hřiště a má pak pocit, že zvládne víc věcí. A co mi vzal? Asi trochu zdraví, v 29 letech mám jedno koleno po třech operacích, ale na druhou stranu se necítím špatně. Kvůli tomu bych končit nemusela, spíš už nemám motivaci hrát.
Pochybovat o výkonnosti taky nemusíte, pořád jste ve špičce nejlepších extraligových smečařek.
Letos to není žádná sláva, ale to se odehrává i od průběhu celé sezony. Neměla jsem velké iluze, protože máme mladé družstvo a nedá se srovnávat s loňskou sestavou. Možná proto jsem měla skončit už loni - v nejlepším, po zisku stříbra. Na druhou stranu člověk pořád doufá, že by to ještě mohlo jít.
V roce 2006 jste se vrátila do extraligy po dvou sezonách v řecké Soluni. Tehdy v Prostějově vznikal na zelené louce projekt volejbalového klubu. Proč jste tehdy neskončila v rodném městě?
Po Řecku jsem byla volejbalem tak znechucená, že jsem chtěla skončit. I do Olomouce jsem tehdy nastoupila až po měsících odpočinku. S Prostějovem jsem tenkrát jednala, ale oni to berou na můj vkus moc profesionálně a tímto životem jsem byla znechucená.
Petra ChalcarzováNarodila se 15. května 1983, volejbalový talent začala rozvíjet v rodném Prostějově. Do extraligy vlétla poprvé jako sedmnáctiletá v dresu Olomouce a v roce 2000 byla členkou vítězné reprezentace na mistrovství Evropy juniorek. Kvůli studiu ekonomie změnila dres za Královo Pole a v letech 2004 až 2006 působila v řeckém Iraklisu Soluň. Od té doby hrála 177 centimetrů vysoká smečařka za olomoucké vysokoškolačky. Loni je dotáhla ke stříbrné medaili po nevídaném obratu proti Brnu, kdy její tým prohrával 0:2 na zápasy a v rozhodujícím pátém duelu 0:2 na sety. Na stříbro dosáhla i v sezoně 2006/2007, kdy Olomouc podlehla ve finále Olympu Praha. |
Život profesionálního sportovce vás nebavil?
To by si musel každý prožít, aby to pochopil. Mám spoluhráčky, které to baví a které ne. Mě to zrovna nebavilo. V Řecku jsem měla jen volejbal, což znamená, že ráno je trénink, po obědě se odpočívá, odpoledne trénink a večer není co dělat. V sobotu zápas, v neděli se spoluhráčky rozjedou domů, což já měla 1 500 kilometrů. Pro mě je strašná nuda hrát jen volejbal a je to i mentálně ubíjející, protože člověk má pocit, že se nijak nerozvíjí. Když jsem se vracela, věděla jsem, že volejbal bude jen doplněk. Nejdřív jsem dostudovala školu a pak jsem začala pracovat u mámy jako účetní a k tomu jsem hrála. Daleko víc mě to naplňovalo, než kdybych jen zírala do zdi. Nechci to říkat zle, ale mě takový život nebaví.
To je důvod, proč jste skončila v Olomouci, kde hrají studentky?
Před těmi šesti lety tu byl mladý tým. Tolerovali, že ráno mám práci, a byli rádi za to, že přijdu každé odpoledne na trénink. Tak mi to vyhovovalo a touto formou jsme to vydrželi až doteď.
Od té doby jste každý rok myslela na konec a smlouvy podepisovala vždy na rok.
Jednou jsem podepsala na dva roky! Určitě by mě tehdy nenapadlo, že tu vydržím hrát ještě šest sezon.
Pro vás to bylo už druhé angažmá v Olomouci, s extraligou jste tu jako dorostenka začínala...
Na to moc ráda vzpomínám. Bylo mi sedmnáct, chodila jsem do třeťáku na gympl. Tenkrát tu byla hráčská krize, po úspěšné éře všechny hráčky odešly. Hrála jsem za dorostenky a trenér Teplý neměl ani počet hráček na zápasy a tréninky. Tak si mě vytáhl a nakonec jsem musela i hrát, protože nás bylo třeba sedm.
Dobrá škola volejbalu?
Dalo mi to hrozně moc. Vyhrála jsem se. Tenkrát byl na mě trenér Teplý ještě zlej.
Teď už není?
Od té doby, co jsem se vrátila, tak už je na mě hodnej. Tím si ale musí projít každá mladá hráčka.
Mezitím jste hrála v Brně a zažila tam roky pod Miroslavem Čadou, současným trenérem hvězdného Prostějova. Jaké to bylo?
Šla jsem tam kvůli škole, protože u mě volejbal nikdy nehrál tu největší roli. Pan Čada je dobrý kouč, ale trénovalo se příliš intenzivně. Nejsem stavěná na to, abych zvládla osm tréninků týdně, aniž bych neměla zranění a ještě mě to bavilo. První rok jsem se cítila dobře, pak jsem byla často přetrénovaná, ale nedokázala jsem to říct, protože takto jsme tam jeli všichni a jinak to nešlo. I podle toho jsem volila další kariéru. Chtěla jsem vyzkoušet zahraničí, tak jsem šla do Řecka, ale pak jsem už věděla, že to nezvládám a volejbal si neužívám.
Jedna vaše spoluhráčka prohlásila: My vždycky dřeme celé léto a v září přijde Chalca a stejně je z nás nejlepší.
To už souvisí i s věkem. V sedmadvaceti poznáš, že nepotřebuješ tak intenzivně trénovat. Stávalo se mi, že od května do srpna jsem na balon nesáhla a během týdne či dvou to bylo dobré. Je to jak s lyžováním - nezapomeneš to.
Na co ze své kariéry budete nejvíc vzpomínat?
Nejvíc asi na mistrovství Evropy v juniorkách v roce 2000, které jsme vyhrály. To byl můj největší sportovní zážitek. A ještě vzpomínám na loňskou sezonu, ve které jsme zažily hodně pozitivních emocí při obratu v semifinále proti Brnu. I teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Ve finále jste pak nestačily na Prostějov. Jak jste vnímala rivalitu mezi hanáckými kluby?
Já to vůbec nevnímám jako rivalitu. V Prostějově si udělali nějaký projekt, nasypali do něj hodně peněz a podle výsledků se jim povedl. My, jako ostatní družstva v lize, se s nimi vůbec nemůžeme rovnat. Akorát první rok jsme je vyřadili v semifinále a to byl ještě jejich rozpočet tak pětinový proti současnému. Trenér Teplý je strašně rád, když s nimi můžeme hrát, a já jsem strašně nerada. Kolikrát to skončí až trapně, což nikdo nevidí rád.
Z našeho rozhovoru mi vychází, že se už těšíte, až s tím seknete...
Je to tak, navíc já už ten život bez volejbalu znám. Dřív mi v dubnu skončila sezona, do září byla reprezentace a pak začala další sezona. Jednou jsem měla od května do srpna volné léto a byla jsem z toho úplně unesená. Poprvé od čtrnácti let! Potom už jsem to začala vyhledávat, odmítla i reprezentaci. Volné léto je natolik silný podnět, že to úplně převýší. Člověk pozná, že může být i s mámou, které přes rok nemůže věnovat tolik času. Užít si sestru, přítele, je to fajn.
