„Slíbil jsem majiteli klubu, že uděláme desátý mistrovský titul v řadě za sebou. Celou dobu jsme měli vytvořené super podmínky, pracovalo se mi tu nádherně. Teď už však půjdou o něco dolů, i když místní volejbal pojede dál. A jestli budu součástí, se ukáže během několika dní,“ prohlásil zkušený kouč, který za pár dní oslaví 65 let.
Jakých bylo deset let na lavičce Prostějova?
Různých. Byly roky, kdy jsme hráli proti těžkým soupeřům v Lize mistryň, těžko jsme se prosazovali a neměli úspěchy. Většinou ale po jednom slabším roku přišel silnější. Drželi jsme dominanci v české lize a toho si považuju, že jsme neklopýtli za deset let ani jednou. Byly sezony, kdy jsme neprohráli vůbec, tak jako letos, a družstvo mělo vždycky morálku a bylo maximálně pracovité. Dávali jsme volejbalu nejvíc, co v české lize šlo.
Napadlo vás před deseti lety po prvním titulu, co jste nastartovali?
To nás nenapadlo. Ani mě nenapadlo, že když jsem přišel do takového top týmu, udržím se tu deset let. Trénovat Prostějov je sen každého volejbalového trenéra v Česku. Trenér je tu pod velkým tlakem. My jsme měli štěstí, že se na začátku povedl výborný vstup v Lize mistryň, získali jsme titul. A když pak přišla jedna slabší sezona, následovala hned jedna dobrá, takže se mnou bylo vedení spokojené. A já jsem si považoval, že tu mohu být.
Který z titulů byl nejtěžší?
Loňský, kdy jsme to hráli na páté utkání a na tie-break. Loni to bylo hodně těžké.
Zato letos jste vyhráli 3:0 na zápasy, v tom posledním až v tie-breaku. Přisladil pocit z titulu?
Nebyli jsme v top formě. Rozhodla velká vůle po vítězství, hráčky to chtěly za každou cenu dohrát a tím se povedlo zlomit Olomouc. Hráčky jako Horká, Weissová, Kovářová za sebou mají hrozně moc a tie-break je o zkušenostech.
Jaký soupeř byla Olomouc?
Olomouc se netajila, že nám chce vzít titul a popere se o první místo. Poskládala velice silný tým a my dva jsme byli prakticky dominantní. I když v semifinále měla Olomouc problémy, nicméně byl velký rozdíl mezi námi dvěma a dalšími týmy.
Staronové mistryně republiky, volejbalistky Prostějova a jejich trenér Miroslav Čada.
Druhé finále v Olomouci mělo bouřlivou kulisu, ukázalo se, že v Prostějově už jsou diváci přesycení úspěchy?
Je to tak. Většinou když jde družstvo nahoru, tak se probudí fanoušci, začne být větší zájem a přichází euforie. Kdežto u nás, když je to už podesáté, bere se to jako samozřejmost. Bylo to vidět i na divácích, že v Olomouci bylo víc diváků jak tady. Pro nás to ale není klíčové, šli jsme za svým cílem, a jestli je o čtyři sta diváků víc nebo míň... Chtěli jsme dokázat, že jsme nejlepší a to se povedlo.
Mrzí vás, že se nepodařilo v Lize mistryň aspoň jednou zazářit?
Strašně to mrzí. Tento tým při lepší konstelaci vylosování mohl uhrát i v tak náročné soutěži nějaký výsledek. Bohužel jsme hráli proti top týmům Itálie, Fenerbahce Istanbul a tam mezi top světovými hráčkami je ještě pořád rozdíl.
K deseti titulům s Prostějovem máte i pět z Brna a tím jste o jeden přeskočil basketbalového kouče Jana Bobrovského. Ceníte si toho?
To jsem nesledoval, ale je pravda, že za sedmnáct let mám patnáct titulů. Jsem si toho vědomý a nedělám skromného – povedlo se to. Přijít do Prostějova nešlo bez titulu. Když si mě vybrali, muselo za mnou něco být. I když přišly dobré hráčky, tak nebylo jednoduché tu smečku ukočírovat. Každá z top cizinek si myslela, že to bude o ní, a sladit je na jednu notu bylo mnohdy to nejtěžší.
Už jste říkal, že teprve budete řešit co dál. Co by vás přesvědčilo k pokračování?
Nevím, jestli mě něco přesvědčí. Teď je to nadšení, že se to povedlo, že jsou všichni spokojení. Určitě to není tím, že by mi nabídli víc peněz, v tom to není. Není to o penězích. Jde o rozhodnutí, jestli pokračovat jako trenér, nebo v jiné funkci, nebo se úplně stáhnout.
Ovlivňuje rozhodnutí i absence Ligy mistryň, kterou už Prostějov nemá v úmyslu hrát?
Na 99 procent ji hrát nebudeme. Asi už nebudou takové ambice, abychom poskládali tým, který by byl v Lize mistryň konkurenceschopný. Určitě se bude hrát Pohár CEV a myslím, že pro diváky to bude i tady dál zajímavé.
Je to konec jedné éry?
Myslím, že ano. Jsme v desetiletce, kdy jedna éra skončila. Teď se bude pokračovat na trochu nižší úrovni.
Co vás nutí skončit, vždyť přece nemusíte?
Cítím, že družstvo potřebuje novou energii. Přece jen jsem u něj deset let a sám na sobě cítím určitou únavu. A je potřeba některé věci změnit, přinést jiný pohled a družstvo hodně okysličit, protože přece jen podmínky nebudou takové, jako do letošního roku. Bude to hodně práce s mladými hráčkami ak tomu je logické, když přijde mladý trenér.
