Olomoucké volejbalistky zabraly ligový trůn, sesadily Prostějov |
„V posledních letech jsme měli medaile téměř každý rok. Byl tam ale silný Prostějov, přes který bylo těžké se dostat, takže jsme získali několik stříbrných a bronzových. Chybělo tedy pořád jen to zlato. Teď cítím zadostiučinění, že jsme se k němu konečně dopracovali,“ přiznává.
Zatímco hráčky radostně křepčily s pohárem a medailemi, Jiří Teplý stál opodál a jen vše s úsměvem pozoroval. „Probouzí to ve mně samozřejmě emoce a radost, hlavně když jsou tribuny tak zaplněné. Vzpomínám, že při těch titulech v devadesátých letech to bylo podobné. Při tom úplně prvním tu tehdy seděl primátor na schodech, nikdo si tehdy nevšiml, že přišel,“ vzpomíná se smíchem Teplý.
Do Libye se zbraněmi
K volejbalu se dostal velikou oklikou a dílem kupy náhod. V klukovských letech závodně plaval, jenže po základní škole začal dojíždět na gymnázium do Litovle a nestíhal trénovat. Vrhl se tedy na jiné sporty, běhal na lyžích, hrál basket i volejbal. Místní muži ho vzali do týmu jako nahrávače, a tak s nimi válel krajský přebor.
Chtěl se tělovýchově a sportu věnovat i na vysoké škole, jenže za dob normalizace nemohl. „Můj tatínek měl své zásady. Původně byl právník, ale v padesátých letech toho nechal s tím, že nemůže dělat právníka v zemi, kde právo není. Rodiče nás vychovávali v tom, že režim, který tu je, není dobrý. I přes problémy jsme chodili do kostela a to tehdy taky nebylo v oblibě u vládnoucí třídy. Po osmašedesátém přišla normalizace a prověrky, a když přišla otázka, zda souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, tak táta nesouhlasil a odešel z práce,“ vzpomínal Teplý před lety v rozhovoru pro MF DNES.
Místo studií tedy musel na vojnu, kde si nikdo nevšiml, z jaké rodiny pochází, a tak jako jazykově vybavený dostal šanci jet do Libye zaučovat místní vojáky zacházet se zbraněmi. „Napadlo mě, že by mi to po vojně mohlo pomoct na školu, takže jsem to řekl důstojníkovi z ministerstva, který mě nabíral. Teď vy něco uděláte pro nás a my potom uděláme něco pro vás, řekl mi. Za rok a dva měsíce v Tripolisu jsem pochytal zkušenosti, které se v té době téměř nedaly získat. Ale po návratu mě na školu zase nepřijali, ačkoliv jsem přijímačky udělal. Zajel jsem tedy do Prahy na ministerstvo obrany a nechal si toho důstojníka zavolat na vrátnici. Jen mi řekl, ať jedu do Olomouce, že je to zařízené. Druhý den mě na studijním oddělení vítali jako přijatého,“ líčil.
Zlatá éra v devadesátkách
Během studií začal také trénovat volejbal, v Litovli převzal po kamarádovi místní tým dorostenek. Rychle zjistil, že ho to baví a po skončení studií nastoupil do tréninkového střediska mládeže v Olomouci. Pak znovu pomohla náhoda. „Bylo to kolem roku 1990, kdy se nějak stalo, že v oddíle chyběly dospělé volejbalistky. Za ženy tedy musely hrát dorostenky, které jsem trénoval, takže jsem automaticky přešel s družstvem do kategorie žen a od té doby ho vedu,“ prozradil způsob, jakým se dostal na lavičku vysokoškolaček.
Tři trofeje za jednu sezonu? Nádhera, jásá sběratelka titulů Kovářová |
V letech 1993 až 1996 přivedl tým ke čtyřem titulům v řadě a také čtvrtému místu v Poháru mistryň evropských zemí. „Holky byly velice perspektivní už v juniorkách, kdy jsme vyhráli několik titulů. V ženách jsme nejdřív dva roky po sobě skončili na pátém místě, to byly ještě hodně mladé. Tehdy jsem tam měl věkově jednu ženu a z ní se později stala moje manželka, takže se tam skoro s nikým nedalo normálně bavit. Proto taky říkám, že to moje manželství byl pracovní úraz,“ smál se před lety Teplý.
Klíčový byl příchod Evy Štěpančíkové z přerovských juniorek, ze které se stala evropská nahrávačka. „Zkušenost jsme získali tím, že přišla z Německa Světlana Janáčková, tehdy Kucháriková. Tím družstvo zaplnilo rezervy, zklidnilo se, už bylo zkušenější a přišlo to, co se dalo čekat,“ popisuje zrod zlaté éry olomouckého volejbalu.
Jenže po tučných časech odešel sponzor a nastaly nuzné roky, kdy klub složitě hledal peníze, jen aby přežil. Teplý dostal v té době možnost trénovat mládež v Itálii, ale odmítl, nechtěl klub ve složité situaci opustit. „Tenkrát jsme hráli vyloženě o záchranu. Jeden čas jsem byl i manažer a sháněl peníze. S panem Přecechtělem jsme tehdy dělali skoro vše a z toho se neodchází. Cítím se tu dobře, jsem patriot. A pořád přichází nové výzvy,“ vysvětluje, proč Olomouc nikdy nevyměnil.
„Po titulu pokračuji“
Díky podpoře sponzorů, kraje i města nemusí VK UP Olomouc v posledních letech čelit existenčním problémům. Hraje pravidelně evropské poháry a usilovně proháněl movitý Prostějov, který deset let vládl lize. V létě však trůn uvolnil a tím i cestu ke zlatému snu rivala. Kdy jindy, než teď, mělo jasno vedení olomouckého klubu.
„Na začátku sezony jsme byli pasovaní do role favoritů a jsem rád, že jsme to dokázali potvrdit. Hlavně ze začátku sezony to ale nebylo snadné, najednou se čekalo, že budeme vyhrávat a některé hráčky s tím ještě nebyly srozuměné. V podstatě jsem jim skoro musel zakázat o tom mluvit. Čekala nás spousta zápasů, hráli jsme hodně soutěží a mohlo se stát cokoliv. V hráčkách to bylo, ale díky tomu, že věděly, co chtějí, tak toho dosáhly,“ chválí Teplý svůj tým, který v sezoně vyhrál i Český pohár a Středoevropskou ligu MEVZA.
Olomoucké volejbalistky oslavují extraligový titul.
Extraligovým zlatem se uzavřelo třiadvacetileté čekání. Může tím však začít i nová éra olomoucké nadvlády, stejná jako v polovině devadesátých let? „Vždycky záleží na podmínkách, které jsou ve sportu ty nejdůležitější. Pokud najdeme podporu sponzorů, kraje, města a univerzity, na které spoléháme, tak bychom rádi dál budovali silný tým a pokračovali v úspěšném tažení,“ přiznává trenér, který na začátku roku oslavil 65 let.
Konec rozhodně neplánuje, vždyť příští sezona bude už jeho třicátá v řadě na lavičce vysokoškolaček. „Po titulu určitě pokračuji. A dál se uvidí,“ usmívá se muž, který je synonymem neobyčejné sportovní věrnosti.
