Do Českých Budějovic přišel v roce 2010. Za tu dobu stihl 48letý trenér Jan Svoboda s Jihostrojem vyhrát dva tituly a být dvakrát v extraligovém finále. S jinými cíli se ani v Budějovicích nepočítá. „V tom je má práce náročnější, ale na tlak jsem zvyklý,“ ujišťuje kouč, který si rád od volejbalu odskočí na běžky a v létě na chatu.
Tým měl po úspěšném čtvrtfinále dva dny volno. Vy sám jste říkal, že je to proto, aby si hráči od sebe odpočinuli. Vy jste si také musel od nich na chvíli oddechnout?
Ani ne. Navíc já ty dva volné dny stejně strávil sledováním volejbalu. Jednak připravuju tréninky, jednak bychom ještě rádi sehnali soupeře na přátelský zápas a pak také sleduji případného soupeře.
To z vás asi doma nejsou moc nadšení, protože si moc neodpočinete, ne?
Ideální to není. Na druhou stranu se mé volno od ostatních pracovních dnů v roce moc neliší, protože stejně většinu času trávím v Budějovicích. Ale doma jsem v Praze.
Když jste na jaře v roce 2010 dostal nabídku, abyste se stal trenérem Jihostroje, váhal jste dlouho?
Zaprvé mi prezident Jan Diviš nabídl smlouvu na pět let a toho jsem si vážil. A zadruhé Příbram, kde jsem do té doby trénoval, nebyla schopná v té době dlouhodobě plnit své závazky. Také to byla nabídka od výborného klubu. Proto jsem se rozhodl pro Jihostroj.
Ptám se proto, že každý trenér v Českých Budějovicích musí počítat s tím, že od něj bude vedení chtít pokaždé titul. Jak se pod tímto tlakem pracuje?
Máte pravdu, to je na trénování tady ta nejnáročnější část. Styl práce je u každého klubu stejný, ale tlak je úplně jiný. Na druhou stranu já jsem na to zvyklý. Svoji kariéru jsem odstartoval v Odoleně Vodě, kde jsme dvakrát hráli finále s Libercem, a získal jsem s týmem svůj první titul. Pak jsme se přestěhovali na Kladno, kde jsem znovu vybojoval titul. Hráli jsme bezpočet finálových sérií a působil jsem u národního mužstva, kde je ten tlak na vás ještě daleko větší. Je to spíš nepříjemné v tom, že vlastně nemáte jinou volbu, než být ve finále extraligy. Ale klub tady vytváří pro hráče výborné podmínky, ty se však v současné době v klubech hodně vyrovnávají. Na příkladu Karlových Varů je vidět, že se dá za pár měsíců na zelené louce postavit tým, který bojuje o medaile.
I když bude konkurence posilovat, tak ambice Jihostroje se měnit nebudou. Pořád půjde o titul.
To je jasné. Spíš jsem tím chtěl říci, že už tady nejsou jen dva týmy, které si to rozdají ve finále. I favorité prohrávají. Tím pádem je zase těžší trénovat Jihostroj, protože vám přibývá konkurence.
Do týmu, který nemá tak vysoké cíle, byste tedy koučovat nešel?
Tak to není. Je samozřejmě příjemné, že vedete družstvo, které chce medaile, poháry a hraje evropské soutěže. Asi před osmi lety jsem dostal nabídku od Příbrami – týmu, který sestupoval z extraligy, a musím říci, že to také byla zajímavá práce. Těžko sice získáte titul, ale můžete dokázat jiné věci. Nám se hned první rok povedlo dostat se do play-off a druhou a třetí sezonu hrát semifinále. Každý tým má svou hranici a ta jde ještě posunout výš.
Působíte u Jihostroje už pátou sezonu. Nemáte například pocit profesionálního vyhoření nebo potřebu posunout se zase o kus dál?
Určitě počkám na konec sezony, kdy si s vedením řekneme co a jak. Teď se musíme dostat do finále a pokusit se poprat o titul. Pak to bude vzájemné domlouvání o tom, jestli budu u Jihostroje pokračovat. Myslím si, že se nám teď povedlo herně i charakterově mužstvo velice dobře postavit, což je na hřišti vidět. Takže v případě další nabídky od klubu bych měl i nadále zájem pokračovat, protože jsem tým také částečně formoval a utvářel já.
A kdyby to nevyšlo?
Jednou z možných cest je angažmá v zahraničí. Musím také přiznat, že mě stále více láká práce s mládeží. Mám dva syny, kteří se nadšeně věnují volejbalu. Starší Honza je už v reprezentačním družstvu kadetů a mladší Kuba začíná v Praze v přípravce. Samozřejmě je sleduju a snažím se jim pomáhat.
Na jaké hráče, které jste v Jihostroji vedl, se nedá zapomenout?
Nerad bych na někoho zapomněl. Musím zmínit určitě Jakuba Novotného, kterého jsem velmi dobře znal i z reprezentace. Přenesl k nám z velkoklubu, jakým je Belchatów, kde působil, obrovské zkušenosti a vyšší profesionalismus. Byl to hráč, který měl tah na bránu.
A další?
Další kluk, který odvedl velký kus práce i v šatně, byl Petr Zapletal. S klidným svědomím bych chtěl zmínit i Martina Kryštofa. U něj mě jen mrzí, že se nám ho nepovedlo do Budějovic dostat dřív. Martin dokáže ovlivnit zápas nejen herními dovednostmi, ale je za ním vidět obrovský kus práce v řízení družstva na hřišti.
Je ještě někdo, koho byste rád v dresu Českých Budějovic trénoval?
Myslím si, že tady neběhá žádný hráč, kterého bychom vysloveně chtěli. Naopak budeme rádi, když zapojíme ještě víc naše odchovance, byť se to jen s nimi samozřejmě hrát nedá. Třeba Petr Michálek, když jsem do Českých Budějovic přišel, tak byl jen součástí týmu a za čtyři roky se nám podařilo ho dostat do reprezentace. A nejen on, i další kluci. I to je pro mě samotného dobrá odezva na moji práci.
I když jste říkal, že nemáte moc volného času, jak relaxujete?
Naše povolání je fakt zvláštní. Jsme prakticky kdykoliv odvolatelní a pořád na cestách. V sezoně nemáte volnou sobotu, takže třeba na mé oblíbené lyže moc času už opravdu není. Sem tam se snažím v zimě ukrojit den alespoň na běžky. A v létě rád jezdím na kole a pak jsem moc rád na chatě. Je to život na osadě, letní turnaje, oheň a kamarádi.
