O post trenéra volejbalistů Liberce se válečný veterán ucházel už před rokem, tehdy to ale ještě neklaplo a vedení Dukly si zvolilo Itala Lodiho, jehož angažmá skončilo předčasně a hodně neslavně. Sen se tak Jakubu Kolouškovi, jenž úspěšně působil jako asistent v Karlovarsku a vloni v Benátkách nad Jizerou, splnil až v letošním roce. „S Duklou jsem byl v kontaktu už vloni, ale to se tady ještě rozhodli jít cestou zahraničního trenéra. Já jsem měl takovou vizi, že se po konci v armádě chci stát do 55 let hlavním koučem, a jsem rád, že jsem to stihl o rok dřív,“ řekl s úsměvem 54letý Jakub Koloušek, nový trenér volejbalistů Dukly Liberec.
Vzhledem k vaší vojenské minulosti vám byla Dukla Liberec, tedy armádní klub, jakoby předurčena...
...ne, je to náhoda. Opravdu jsem netušil, že tím mým prvním klubem v roli hlavního trenéra bude zrovna Dukla. Tak vysoko jsem ve svých původních snech ani nemyslel, vůbec jsem to nečekal, samozřejmě mám pokoru, je to pro mě prostě obrovská výzva a jedinečná šance. Ozvalo se mi sice pár kamarádů, že jsem zase u vojáků, ovšem to už s armádou nemá nic společného. Ale je fakt, že armáda a sport si jsou v něčem podobné. Já když jsem z armády odcházel, tak jsem pořád potřeboval trochu řád a ten třeba ve volejbale je.
Vraťme se do minulosti, jak se stalo, že jste se po úspěšné volejbalové kariéře stal vojákem z povolání?
Jsme volejbalová rodina a v cizině jsme hráli s manželkou. Postupem času ale nastávalo, že byl problém v tom sehnat stejné místo pro oba na stejné úrovni. A navíc jsme měli syna Matěje, bývali jsme ale třeba i rok odloučení, tak jsme se rozhodli, že jeden z nás kariéru zakončí. Mně už bylo čtyřiatřicet, tak volba padla na mě. Vzhledem k tomu, že mě zajímají zbraně, vojenská historie, letecké modely, dopadlo to přesunem do armády. Pamatuji si to jako dneska: když jsem zahlédl inzerát ‚Moje kariéra‘, zavolal jsem tam, přijel jsem, podstoupil takzvané kolečko, po přijímacím řízení jsem byl v lednu 2005 přijat a nastoupil do armády jako instruktor bojové přípravy do Vojenského útvaru Stříbro. To byl tehdy první takový nábor po zavedení profesionální armády.
Za patnáct let v armádě jste se zúčastnil dvou misí. Jaká byla ta první v roce 2010 v Kosovu?
Na úvod řeknu, že když jsem nastoupil do armády, tak mi manželka řekla: Ne ať tě napadnou mise! Samozřejmě jsem jí to slíbil...(úsměv), ale nedopadlo to. V Kosovu jsme byli jako poslední rotace, která to tam zavírala co se týče bojového úkolu. Šlo o moji první zkušenost venku, bylo tam po válce, lidé měli úplně jiné starosti a jinou představu o životě. Kromě dvou týdnů dovolené jsme tam dělali devět měsíců strážnou službu a patroly. Mise byla sice mírová, takže skoro žádné extra velké riziko nehrozilo, ale stejně to bylo na hlavu.
Kouč libereckých volejbalistů Jakub Koloušek se svými svěřenci.
Po deseti letech jste vyrazil na další misi do Mali. Ta byla jaká?
Oproti Kosovu už strašně komplikovaná. Hlavně jsem předtím musel projít roční přípravou a nikdy pořádně nevíte, kdy přesně a na jak dlouho pojedete. A jestli vás vůbec vyberou. Nakonec jsem tam jel a můžu říct, že Mali bylo asi nejhorší místo na světě, které jsem osobně zažil. Tam je tak strašná bída, jakou si lze těžko představit. Není tam žádný zákon, neplatí žádná pravidla. Šlo o tréninkovou misi pod patronátem Evropské unie. Hlídali jsme tam instruktory, jezdili patroly a podobně a bylo to často opravdu nebezpečné.
Zažil jste chvíle, kdy jste se bál o život? Mali vlastně tehdy bylo navíc po státním převratu, že?
A nebyl první a navíc jsme tam přijeli v době covidu, během kterého byly ty operační úkoly omezené. Ale my jsme jeli hned na výjezd, což znamená, že si vezmete všechno a jedete hlídat do nějakého místa. Proti Kosovu to bylo opravdu nebezpečné. Tady třeba stačilo i to, že se porouchá auto, jste sami, musíte čekat a nevíte, co se stane. Jednou jsem řídil velký multilift, jelo se asi tři hodiny, celou dobu jel přede mnou pick-up a na něm byl velkorážný kulomet. V míru jsou hlavně zbraní zvednuté nahoru, jenže on ji měl namířenou pořád na mě a nevěděl jsem, jestli patří k nám, nebo k nepříteli, protože tam neměli uniformy, byli zahalení, to bylo fakt nepříjemné. Nebo když nad hlavami létal cizí dron, tehdy začínala jejich éra. Nebo stačilo, když se vždy v deset na i jen třeba dvě vteřiny vypnuly agregáty, tak se rozhostilo ticho a vy jen čekáte, co bude. Jestli jde o chybu, nebo o napadení, o poplach..., prostě strach jsem měl. A člověka to změní, hlavně pokud jde o životní priority.
Proč jste pak zvolil odchod z armády?
ise v Mali mi bylo padesát a najednou jsem koukal, že většina z vojáků, kteří tam byli se mnou, by věkově mohli být mí synové. Měl jsem tu práci rád, ale začal jsem cítit, že jsem unavený a možná bych byl brzy i vyhořelý. A hlavně jsem dostal nabídku od manažera extraligového volejbalového Karlovarska Ondřeje Hudečka na pozici profesionálního asistenta trenéra, tak jsem neváhal. Armáda se pak se mnou rozloučila velice dobře, vypočítala mi výsluhu a těšil jsem se, tedy asi hlavně manželka, že mi už nehrozí žádné nebezpečí a že budu víc doma. Ale houby, trenéřina ve volejbalu je snad ještě časově náročnější...(úsměv).
Překvapila vás ta nabídka, když jste byl patnáct let jakoby mimo volejbal?
To ano, a hodně. Volejbal jsem předtím hrál dlouho a profesionálně, ale začal jsem se vlastně učit všechno od píky, protože trénování je úplně jiné než hraní. Od hlavního trenéra Jirky Nováka jsem se strašně moc naučil, udělal jsem si licence a byla to pro mě po všech směrech na začátek opravdu dobrá destinace. Navíc byly i velké úspěchy.
Trenérský třes v libereckém volejbalu: muže Dukly povede Koloušek, ženy Hroch |
V loňské sezoně jste působil jako asistent v Benátkách. Jaká to byla změna proti Karlovarsku?
Ve Varech se to začalo ubírat trochu jiným směrem, přišel zahraniční trenér a tak. V Dukle mi to vloni ještě nevyšlo, jak už jsem zmínil, tak jsem šel do Benátek nad Jizerou. Malý klub, ale takový rodinný, a řekli jsme si, že to ostatním budeme chtít v extralize otrávit trpělivostí a pracovitostí, a byli jsme podle mě štikou ligy, i když závěr už byl horší. Ale třeba Liberec jsme v sezoně dvakrát porazili...(úsměv).
S Duklou jste se přece jen dohodl už někdy na začátku tohoto roku, takže jste začal už tehdy skládat tým na novou sezonu?
Ano, to se musí už touto dobou daleko před novou sezonou. Dostal jsem od sportovního ředitele Kuby Veselého volnou ruku, myslím, že máme dobře složený mančaft, vybíral jsem si ta jména a shodli jsme se, poskládané je to vyrovnaně a jsou tu skromní kluci. Chci sázet na to, že budeme kolektiv, že budeme bojovní. Máme sedm cizinců, někomu se to možná může zdát až moc, ale já jsem některé konkrétní české kluky měl vytipované a hodně je chtěl do týmu, ovšem u některých to prostě nevyšlo a šli jinam. A pokud chceme hrát o medaile, a to v Dukle samozřejmě všichni chceme, tak musíme vybírat kvalitu a v Česku jí zase až tak moc na trhu není.
Uplatňujete zkušenosti z armády v Dukle jako hlavní trenér?
Jo! Mám rád pořádek, ale samozřejmě nepoužívám žádné nástupy a tak... (smích). Ovšem když jsem měl s klukama úvodní řeč, tak jsem jim řekl, že je čeká jen dřina, dřina a dril. Ale dril je to správné slovo, protože současný volejbal je o drilu, tedy o tom, že něco na hřišti děláte automaticky, takže bych chtěl být důslednější v určitých činnostech.
