„Pokud se mužstvu nedaří a vaše změny nevyjdou, můžete být za velkého hlupáka, ale je potřeba to dělat. Nebát se změn,“ prohlásil jedenasedmdesátiletý Beal.
O své trenérské i hráčské zkušenosti se v sobotu podělil s extraligovými hráči Ostravy, s fanoušky a především s juniory a kadety, kteří se utkali na mezinárodním turnaji pořádaném VK Ostrava.
„Je to obrovská čest, mít takovou legendu v naší hale, setkat se s ní,“ řekl trenér ostravských volejbalistů Jan Václavík, který akci moderoval.
Co se on sám dozvěděl? „Že Doug Beal a můj táta mají na spoustu věcí velmi podobný názor, takže mám vlastně odmalička takového Beala doma,“ usmál se Václavík.
Jeho otec Zdeněk je dlouholetý volejbalový trenér, který v Česku zakládal plážový volejbal. Zaujalo ho, jak právě americkým volejbalistům prospělo, že v létě hráli na písku.
Mnozí z nich byli ve výběru Douga Beala, který v roce 1976 ukončil hráčskou reprezentační kariéru a rok nato už v Národním volejbalovém centru coby trenér rozjížděl novou éru amerického volejbalu. V roce 1984 s mužskou reprezentací získal pro Spojené státy první volejbalové zlato z olympijských her.
Byť je Beal pro všestrannost, tvrdí, že vliv beache na úspěchy Američanů v klasickém volejbale se přeceňuje. Největší hvězdou, která bravurně zvládala oba sporty, je Karch Kiraly.
„Byl to fenomenální hráč (byl zvolen nejlepším volejbalistou historie – pozn. red.) ale jsem přesvědčený, že je ještě lepší trenér,“ upozornil Beal. „Už když hrával, tak se z ostatních členů týmu snažil udělat ty nejlepší spoluhráče.“
Kiraly je jediný na světě, kdo vyhrál olympiádu v šestkovém i plážovém volejbale. Nyní trénuje americkou ženskou reprezentaci.
Doug Beal položil základy perfektní americké obrany a změnil způsob přihrávání. Pod ním místo pěti volejbalistů začali přijímat podání soupeře jen dva. „Chtěl jsem, aby ostatní měli více času na útok, protože i když byl tehdy volejbal pomalejší než dnes, rozhodovala rychlost. Dnes je podstatná velikost a síla hráčů,“ řekl Beal.
Tvrdí, že dobrý volejbalista musí cítit, číst a vidět hru, rozumět volejbalu. „A úkolem trenéra je naučit ho to,“ podotkl. „Jenže spousta trenérů hodně mluví, čímž hráče zbytečně zatěžují. Sami by měli více naslouchat.“
Podle Beala je mnoho koučů přesvědčených, že se hráči už od útlého mládí musejí naplno ponořit do svého sportu, že jen tak mohou být dobrými basketbalisty, volejbalisty, fotbalisty... „Ale to je velmi špatný názor. Měli by se věnovat více sportům, klidně dvěma i třem a až později se rozhodnout, kterému dají přednost.“
Velkým problémem pro juniory pak bývá přechod mezi dospělé. „Aby uspěli, musejí hodně hrát, zažívat různé situace,“ radí Doug Beal. „Hrávat dva na dva, tři na tři, důležitá je pestrost cvičení.“
A jací jsou největší nepřátelé trenéra? „Těch zabijáků je více, ale patří k nim i špatná komunikace a velká očekávání,“ odpověděl Beal.
