Slunce, teplo a moře vyměnil za sever Čech, hory a sníh. Zkušený izraelský reprezentant Alexandr Šafranovič hrál v posledních dvou letech v Řecku za PAOK Soluň, od této sezony nastupuje v české extralize za elitní domácí klub Dukla Liberec.
„Moje manželka je Češka a máme už tři děti. Uvažovali jsme, že bychom v Řecku ještě rok zůstali, ale nejstarší dcera začala chodit do školy, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když začne první třídu v Česku. Kdyby začala školu v Řecku a pak tady šla do druhé třídy, to by pro ni asi bylo těžké. A pokud jde o hory a sníh, to mi vůbec nevadí,“ říkal s úsměvem 36letý nový smečař Dukly Liberec Alexandr Šafranovič, který na své evropské volejbalové pouti posbíral spoustu úspěchů.
Mistrem ligy se stal například s německým Friedrichshafenem nebo v Černé Hoře s týmem Budvanska Rivijera a na kontě má i řadu vítězství v národních pohárech.
Takže jste vyloženě hledal angažmá v české extralize, proč padla volba na Duklu?
Šlo to trochu přes blokaře Liberce Aleše Holubce, se kterým se dobře znám z francouzského klubu Nantes. Dukla sháněla smečaře, tak to všechno takhle klaplo.
Prošel jste hodně klubů, kde jste se vlastně seznámil s vaší českou manželkou?
Ve Francii, když jsem hrál v Montpellier. Ona tam pracovala jako au pair. Pochází z Rožnova pod Radhoštěm, ale teď bydlíme v Liberci.
Alexandr Šafranovič
Klubová kariéra mimo Izrael: Friedrichshafen (Něm), Patras (Řec.), Azovstal Mariupol (Ukr.), Beauvais (Fr.), Montpellier (Fr.), Budvanska Rivijera (Č. H.), Unterhaching (Něm.), Nantes (Fr.), PAOK Soluň (Řec.), Jastrzebski Wegiel (Pol.), PAOK Soluň, Dukla Liberec. Hrál i v Itálii, ale jen play off 2. ligy. |
Vraťme se do minulosti, kdy jste jako dvanáctiletý kluk emigroval s rodiči z Ukrajiny do Izraele. Jak na tuhle životní situaci vzpomínáte?
Narodil jsem se v Sovětském svazu. Taťka je Žid, ale děda mu to zakázal napsat do rodného listu a má tam ruskou národnost, protože v komunistickém režimu bylo těžké být Žid. Nedostal by se třeba na vysokou školu, nesehnal by normální práci a tak. A po rozpadu Sovětského svazu už z naší rodiny na Ukrajině v tu dobu prakticky nikdo nezůstal, všichni emigrovali do Ameriky nebo do Izraele, tak jsme odešli taky a žili v Tel Avivu.
Bylo to těžké v nové zemi?
Hlavně na začátku, protože nikdo z nás neuměl hebrejštinu, ale pro nás pro děti to bylo přece jen jednodušší než pro rodiče, protože jsme se učili novou řeč mnohem rychleji. Mám o pět let mladší ségru, ona mluvila plynně hebrejsky za čtyři pět měsíců a já jsem se tak za půl roku už v pohodě domluvil.
Jaké jste měl tehdy jako dítě plány, tušil jste, že se budete živit volejbalem?
Ke sportu jsem měl blízko, protože rodiče sportovali. Taťka běhal sprinty na sto a dvě stě metrů, mamka dělala sedmiboj, takže jsme sportovní rodina. Samozřejmě když jsem začal hrát volejbal, tak jsem si určitě nemyslel, že ho budu hrát celý život a doposud se jím živit. Měl jsem cíle dostat se do izraelského juniorského nároďáku, pak do seniorského, což se povedlo. A když jsem podepsal první profesionální smlouvu v německém Friedrichshafenu, tak jsem měl myšlenky na pět šest let v cizině a pak se vrátit do Izraele. Nakonec to dopadlo úplně jinak, ale jsem za to samozřejmě rád.
Vrátil jste se po emigraci někdy na Ukrajinu?
Ne přímo do toho města, kde jsem se narodil, ale asi před patnácti lety jsem se při angažmá v Řecku těžce zranil a při rehabilitaci jsem nějakou dobu trénoval na Ukrajině v jednom klubu v Mariupolu.
Toužíte se někdy do svého rodného města podívat?
Rodiče už tam byli a já to mám určitě také v plánu. Každé léto si říkám, jo, chtělo by se mi podívat, jak to tam teď vypadá... Prostě jeden den to přijde.
Hrajete ještě v reprezentaci Izraele?
V zimě jsem nastoupil naposledy, když jsme hráli kvalifikaci o mistrovství Evropy a nepostoupili jsme. Teď ještě nevím, jestli budu pokračovat, ale trenér na mě tlačí, protože máme mladé mužstvo a on chce, abych zkušenostmi ještě pomohl. Vypadá to tedy, že ještě rok budu reprezentovat, ale už to bude fakt naposledy.
Máte za sebou přípravné turnaje s předními českými týmy i první zápas v české extralize, ve kterém jste porazili Ústí, jak vnímáte tuto soutěž?
Řekl bych, že je to velice kvalitní liga. Když se podíváte na soupisky klubů, tak tady hraje hodně dobrých českých hráčů, kteří hráli v cizině, v nároďáku a teď se zase vrátili do Česka. Dobře vím, že Dukla Liberec chce hrát vždycky o titul, což mi vyhovuje, takže tyhle ambice vnímám opravdu velice dobře.
Narodil jste se v Sovětském svazu, pak jste žil v Izraeli, hrál jste ve spoustě evropských zemí, kde se vlastně cítíte doma?
To je těžká otázka... Já se prostě cítím doma tam, kde je má rodina, takže teď je to Česko a Liberec.
