Jeho dny jsou horečné. Z víru oslav mistrovského titulu ve francouzském Tours vysvobodila Adama Bartoše volejbalová reprezentace, se kterou odehrál v Japonsku o víkendu úvodní dva duely prestižní Světové ligy.
„Doma jsem byl sotva čtyři dny. Ale na to si musím zvyknout, jestli chci hrát vrcholově,“ říká 23letý zlínský odchovanec, který loni zamířil do Tours a získal s ním všechny tři dostupné trofeje.
Tituly jsou v Tours samozřejmostí, že?
Tam se nic jiného nebere. Ze začátku, když se nám moc nedařilo, byl na některé hráče, hlavně na tahouny, velký tlak. Náš cíl byl jasný – vyhrát superpohár, pohár, ligu a postoupit ze skupiny Ligy mistrů. Povedlo se všechno kromě Ligy mistrů. Ale tam jsme měli velmi těžkou skupinu. Nemáme se za co stydět. Hrát bez klasického univerzála v dnešním vrcholovém volejbale je unikum.
Narážíte na zranění Davida Konečného?
David je obrovská superstar celé ligy. Na venkovních zápasech ho diváci velice uznávali, tleskali mu. Až tehdy jsem si uvědomil, jaká je to persona francouzské ligy. Sedm let v jednom týmu a třináct různých titulů... Neuvěřitelné, co tam dokázal. Bojím se, že ho nikdo nepřekoná. V kabině má obrovské slovo. Má takovou pozici, že si to umí málokdo představit.
Jak se to projevuje?
Ke všemu přistupuje naplno, zodpovědně a tím si vybudoval respekt všech. Když něco řekne, tak to je. Umí to vzít na sebe. Když se prohrávalo, tak byl na něho největší tlak. Komunikoval s vedením a hodně nám pomáhal. Když jsme něco potřebovali, zařídil to.
Měl jste díky němu lehčí adaptaci v novém prostředí?
Hodně mi pomáhal. Rychleji jsem se začlenil do klubu. Francouzsky jsem neuměl ani slovo a Francouzi moc anglicky mluvit nechtějí. Zařizoval mi věci v bance, mobil, internet... A když poznal, že už bych si to měl zařizovat sám, tak mě do toho hodil a jsem za to rád. Donutilo mě to víc a víc se učit. Nejsem si sice jistý, jestli bych úřední věci zvládl, ale ke konci už jsem rozuměl běžné komunikaci a rozmluvil se.
A kdyby se Konečný nezranil, asi byste si tolik nezahrál, že?
V tom jsem měl hodně štěstí. Dostal jsem šanci se ukázat v základu. Sice ne na svém postu, ale jako přihrávající univerzál. Pár zápasů se mi povedlo. A když se vrátil David, dostal jsem více šancí na smeči. Po Novém roce jsem dvakrát třikrát nastoupil zase v základu. Pak kluci hráli dobře, ale do zápasů jsem se dostával často, takže jsem spokojený.
I když jste play-off sledoval většinou z lavičky?
Mrzelo mě to. Ale ve čtvrtfinále jsem si zahrál, každý zápas jsem chodil na příjem. Čuchl jsem si také k finále. Radost jsem měl stejnou, jako bych byl na palubovce. Někteří hráči čekají na takový úspěch celou kariéru a mně se to povedlo splnit hned na začátku. Doufám, že přijdou další tituly.
Byl to velký skok z české nejvyšší soutěže do francouzské?
Těžko se mi to posuzuje, ale David tvrdil, že za těch sedm let, co tam je, tak úroveň byla jedna z nejvyšších. Italská liga jde dolů, hodně klubů krachuje, v Rusku jsou také finanční problémy, stejně jako v Turecku. A hráči se stahují do Francie, protože tam jsou výplaty sice o něco nižší, ale zaručené státem. Liberec vyhrál letos extraligu snad s jednou porážkou, ale proti Toulouse, které skončilo sedmé, uhrál v Poháru CEV dvakrát jen 13 bodů... Francouzská liga je vyrovnaná až do devátého místa. A příští rok jde nahoru Poitiers, které drží rekordy v počtu pohárů. Před pár lety neplatili hráčům, tak je poslali do třetí ligy. Teď se prokousali nahoru, posilují, takže úroveň se zase zvedne. Pro Tours to bude derby, města leží kousek od sebe.
Během oslav titulu jste měl na starosti mistrovský pohár. To jste dostal rozkazem?
Zrovna v té době byla ve městě pouť, přehlídky různých společností a bylo tam hodně našich sponzorů. Fotili jsme se společně s pohárem. Strčili mi ho a řekli: „Starej se o něho a hlavně ho neztrať.“ Tak jsem se sbalil kolem jedenácté a pěšky jsem ho nesl až domů. Střihl jsem to přes park, takže jsem nikoho nepotkal. Na druhý den jsem ho přinesl na předváděčku do televize. Byl jsem rád, že jsem ho uhlídal. Měl deset kilo, takže se docela pronesl.
Jste v polovině smlouvy. Tušíte, co bude dál?
Když jsem tam šel, věděl jsem, že budu čtvrtý smečař. To obnášelo, že nebudu moc chodit na hřiště a spíše trénovat. Doufal jsem, že jenom tréninky s takovými hráči jako Konečný, Smith, Pinheiro mně hodně dají. Že jsem se dostal na hřiště a hrál Ligu mistrů proti nejlepším hráčům světa, bylo něco navíc. V Ankaře byli Juantorena, Kubiak, Sokolov, všechno hvězdy světového volejbalu. Už jen to, že jsem si mohl na ně šáhnout, zkusit zablokovat, pro mě bylo super. Věřím, že mě to posune.
Ve druhém roce už se od vás ale bude čekat více, ne?
Budu bojovat o svoji budoucnost. Třeba teď zůstáváme jenom tři, celý tým se mění. Jenom David prodloužil smlouvu o další dva roky.
Mužstvo se po mistrovském titulu skoro celé rozpadne?
Také jsem se tomu divil. Ptal jsem se Davida, a takhle je to tak prý skoro každý rok. Musím se připravit, abych hrál a udržel se v kádru.
Jaká bude vaše nová konkurence?
Nějaká jména jsem zaslechl, ale ještě to není oficiální.
Francii v lednu ochromily teroristické útoky islamistů. Neměl jste strach?Vím, že v Nantes chlápek najel s autem na trh do lidí. A přímo v Tours došel jiný na stanici a pobodal policistu. Člověk se trochu bojí. Volejbal je v Tours číslo jedna, tak aby někomu neruplo v hlavě. Ale nad tím moc uvažovat nemůžete.
Ale jinak je Francie pohodovým místem k životu, ne?
Bydlel jsem sám. Byt byl velký, všechno obstaral klub. Život je tam krásný, vína, sýry... Zvláště ke konci sezony jsem jezdil na ochutnávky vína. Belgičan Kévin Klinkenberg měl hodně kontaktů, takže jsem se dostal do hodně sklípků na velké degustace.
Měl jste čas si odskočit domů?
Nešlo to. Hráli jsme i kolem Vánoc. Ale přijela za mnou rodina. A když bylo volno, o zábavu bylo postaráno. Rád jsem chodil do města, třeba si jen tak sednout na zahrádku, dívat se na katedrály. Je škoda, že byly za války vybombardované, spousta věcí byla zničena. Ruiny jsou obrovské, muselo to být nádherné.
Co zámky a hrady, kterými je Francie posetá?
To je moje. Historii mám rád. V okolí dvaceti kilometrů je hromada zámků, pět šest jsem jich navštívil. Příští sezonu mám naplánovanou Paříž a Louvre. Přestupuje tam Kanaďan Nicholas Hoag. S ním jsem se docela sblížil, můžu u něho přespat, už je to domluvené.
Ve Světové lize se střetnete i s Francií. Těšíte se na vzájemné zápasy?
Ano. Je jen škoda, že v Tours budou hrát Japonci a my v Poitiers. Ale není to daleko, doufám, že nějací fanoušci z Tours přijedou.
