1 / 13
Bylo to teprve druhé fotbalové mistrovství světa v historii, pro československý fotbal šlo dokonce o první velkou cestu mezi světovou elitu. Když tedy reprezentace v roce 1934 odjížděla do Itálie, málokdo čekal nějaký úspěch. Tým kolem legendárního brankáře Františka Pláničky však šokoval všechny a jen pár minut mu zbývalo k tomu, aby zbořil sen italského diktátora Benita Mussoliniho o triumfálním domácím vítězství.
Autor: ČTK
Během celého šampionátu v roce 1934 nešlo jen o fotbal. Itálie už byla pod tvrdým vlivem fašistického režimu a Benito Mussolini využíval od samého začátku svého vlivu, aby italská reprezentace zvítězila. Československý tým ale překvapil naprosto všechny: postupně se probojoval až do finále, kde na něj čekali domácí.
Autor: ČTK
Finále v Římě sledoval osobně i Benito Mussolini, pro nějž byl zápas vlastně jen formalitou. Kdo má vyhrát, bylo patrné od začátku. Italský tým zdravil v úvodu utkání diktátora vztyčenou pravicí. Stejně tak i švédský rozhodčí Ivan Eklind. Prohra Itálie byla nemyslitelná, na hřišti se ale přesto schylovalo k senzaci.
Autor: ČTK
Československo vedlo 1:0 a k vysněnému titulu chybělo několik minut. Italové však v závěru vyrovnali a v prodloužení rozhodli o výhře 2:1. Výhru domácích mnozí dodnes považují za křivdu Československu: Italové tvrdě faulovali a Eklind jejich zákroky záměrně nepískal.
Autor: ČTK
Doma se však poražení finalisté dočkali přijetí hodného vítězů. Už vlak s reprezentací vítaly na nádražích po celé republice tisíce lidí.
Autor: ČTK
A největší uvítání je čekalo v Praze. Fanoušci čekali na své hrdiny, mávali, provolávali slávu a oslavovali tým, který se vrátil z Itálie se stříbrem, ale v očích národa měl cenu zlata.
Autor: ČTK
Kapitán Plánička a jeho spoluhráči projížděli městem za nadšeného jásotu davů, které zaplnily ulice i Václavské náměstí.
Autor: ČTK
Pozdravit fotbalové hrdiny tehdy přišly statisíce lidí. Některé zdroje uvádí až půlmilionový dav v centru Prahy.
Autor: ČTK
Nad hlavami fanoušků v Praze nechyběly ani transparenty.
Autor: ČTK
Tým se dočkal přijetí i na Staroměstské radnici.
Autor: ČTK
Ačkoliv získal tým v roce 1934 stříbro, tehdejší rozhlasový komentátor Josef Laufer pro ně tehdy našel zářivější přezdívku, která se zapsala do historie: zlatí hoši.
Autor: ČTK
Kromě toho, že byli vicemistry světa, v mnoha zemích platili českoslovenští fotbalisté za morální vítěze. O kvalitě týmu svědčil i fakt, že František Plánička patřil mezi největší hvězdy turnaje a Oldřich Nejedlý byl s pěti brankami dokonce nejlepší střelcem mistrovství.
Autor: ČTK
Úspěch v roce 1934 byl na dlouho posledním. Československu se v dalších desetiletích na fotbalovém mistrovství světa nevedlo. Do finále se reprezentace znovu podívala v roce 1962. Pak už nikdy.
Autor: ČTK
