I český veterán patří do řad těch, jimž koronavirová krize zkomplikovala každodenní existenci. Rosolovými slovy: „Nemáme příjmy.“
Být zaměstnancem přináší nižší volnost, ale vyšší ochranu. OSVČ to mají opačně. V životě i ve sportu.
A také v tenisu se na ně nabalují další lidé. „Najeli jsme na nějaký režim. Nechci říct úplně nouzový, ale našli jsme kompromis, abychom mohli fungovat,“ líčí David Kotyza, který nově vede jako trenér Karolínu Muchovou: „Pokud hráčka nemá příjmy, těžko může dostát všem svým závazkům, které se tvořily za běžných okolností.“
Další podobností s netenisovou částí společnosti je nerovná distribuce výdělku. Několik nejbohatších bere výrazně vyšší podíl ze zisků. Kdo se teprve dere vzhůru, má - tak jako třeba začínající podnikatel - k luxusu daleko. Investuje. Jen nikoli do firmy, ale sám do sebe.
„Finančně to pro mě je obtížné,“ přiznává dvacetiletý Michael Vrbenský, který se zatím protlouká přes turnaje nižší kategorie futures. „Z každého určitě neodjíždím v plusu. Nějak to zvládáme s rodiči. Platíme trenéra a kondičního, museli jsme náklady trochu upravit.“
Tenis ostatně dlouhodobě mate tělem. Ti nejlepší vydělávají na mnoho životů dopředu. Ti ze širší špičky, definované nejčastěji účastí v Top 100 a tím také v hlavních soutěžích grandslamů, kde i jedno kolo přinese dost peněz na další měsíce, si nemohou stěžovat.
Ti pod nimi už však musí často řešit křehký balanc mezi nutností nemalých nákladů (na trenéry, přípravu, životosprávu) a zároveň snahou šetřit, či aspoň nehýřit.
Symbolem tenisové nespravedlnosti - jako by byl snad sám život spravedlivý - se stal Dominic Thiem. Světová trojka odmítla návrh Novaka Djokoviče na to, aby špička finančně podpořila ty z nižších pater, u Thiema mělo jít o 30 tisíc dolarů. Na Rakušana pak rychlostí servisu svištěly emoce, neboť prohlásil, že ne každý si peníze zaslouží, že ne každý lapený v koloběhu futures a challengerů dává tenisu všechno.
„Trvám si na tom. Chci si o svých penězích rozhodovat sám. Tenisty jsem ostatně podporoval už dávno před koronavirem, jen nepotřebuji říkat jména,“ uvedl pro Der Standard.
Štvou ho zjednodušené titulky, které vedly k vypjatým reakcím a jeho pozici domnělého padoucha. Ostatně sám zkritizoval tenisovou finanční politiku: „Jak je možné, že vyhrajete challenger, a přesto proděláte, neboť musíte platit trenéra? Jenže o tom nerozhoduje nějaký pan Thiem, ale samotné turnaje, organizátoři, sponzoři.“
Pomoci chce třeba ATP. Jak?
„Chodí e-maily, jedná se, dolaďují se čísla,“ líčí Rosol. „Neví se, kolik lidí podporu dostane. Pět set? Šest set? Sedm set? Věřím, že k tomu přistoupí spravedlivě.“
Toto jeho přání téměř jistě vyplněno nebude. Nikoli ze zlovůle, ale z principu. Pokud by byli podpořeni třeba ti od druhé stovky níže, hráči a hráčky číslo 98 a 99 (anebo 198 a 199) se mohou cítit ukřivděně. Výsledek se dá čekat následující: silní se neotřesou, slabší budou mít potíže. Už kvůli těžšímu budoucímu shánění sponzorů, neboť ti se budou držet osvědčených jmen.
Bude to platit v tenise - i v životě.
