Kradmými posunky i kódovanými povely pomáhají koučové tenistům na ATP Tour. Dle pravidel spolu při zápase mluvit nesmí.
Na WTA Tour si hráčky smějí zavolat svého rádce na konzultaci při střídání stran jednou za set.
V Davis Cupu a Fed Cupu sedí kapitán na lavičce nepřetržitě.
A v letošní kvalifikaci US Open bylo ženám i mužům nově dovoleno, aby se s trenéry bavili kdykoliv mezi výměnami.
Zkušený trenér Zdeněk Žofka navrhuje, aby se pravidla sjednotila. „Když jsem dělal první trenérskou třídu na FTVS, psal jsem na tohle téma závěrečnou práci. A později, když jsem cestoval s Cyrilem Sukem, chodili za trenéry lidé z vedení ATP s různými návrhy úprav. Chtěli znát názory koučů,“ říká.
Co jste jim pověděl vy?
Ať při všech zápasech smí trenér sedět na židli u kurtu hned vedle tenisty. Nesmí jakkoli vstupovat do zápasu, protestovat nebo něco podobného. Ale při výměně stran se s ním hráč může pobavit.
Takže by měl v porovnání s daviscupovým nebo fedcupovým kapitánem pasivnější roli?
Přesně tak. Jakmile by jakkoli vyrušoval, dostal by žlutou a potom červenou kartu. Tohle řešení mi připadalo nejférovější. Vždyť také v týmových soutěžích už hráč protestuje sám, a ne přes kapitána.
Co vám ATP Tour odpověděla?
Že ne každý tenista si může dovolit platit kouče. Že by to bylo nespravedlivé zvýhodnění hvězd, které na trenéra mají. Já tvrdil, že si tam hráč může pozvat třeba kolegu. Že neexistuje absolutní rovnostářství. Komunismus je přece taky utopie čili nesmysl. Každý jsme jiný.
Navíc v současnosti už s sebou vozí kouče každý z Top 100, což tehdejší námitku oslabuje, ne?
Ano! Ti nejlepší už si najímají celé týmy. U kurtu by samozřejmě neseděli všichni, ale jen jeden z členů. Legalizovalo by se tak pokřikování a gestikulování z hlediště, které se stejně nikdy nepovedlo vymýtit.
Taky jste naznačoval a křičel?
Jistě. Rukou naznačíte forhend a bekhend. Máte domluvené signály. V cizině jsem křičel: „Choď na síť!“ Nikdo mi nerozuměl. A jindy jsem se třeba jen podrbal na spánku a Cyrda dostal varování za nepovolené koučování. To je přece směšné!
Vybavíte si nějaké historky?
Úplně vidím Cyrdu, jak na mě jednou ve Francii volal: „Neříkej nic! Neříkej nic!“ Blížil se supervizor a bál se průšvihu. Já ho samozřejmě viděl taky a vyprsknul jsem smíchy. Nebo Regina Rajchrtová, která si později vzala Petra Kordu, na jaře 1989 porazila v Aténách Italku Cecchiniovou (tehdy číslo 17 na WTA). Opakoval jsem jí: „Choď dopředu. Servis - síť!“ Řecký rozhodčí se na mě pořád přísně díval, ale já nepřestal: „Na síť! I po druhém podání.“ Tohle pravidlo se prostě vždycky porušovalo. Proč se ho držet, když se stejně obchází? A ke všemu platí jen někde.
A aby se náhodou někomu situace nezdála málo zmatená, na US Open letos povolili koučování mezi fiftýny. Co vy na to?
To už je úplný galimatyáš. Takže se v tenisu vyskytují čtyři různé přístupy: Tenhle pokus na Flushing Meadows. Úplný zákaz, který se hojně porušuje. Kapitánství v týmových soutěžích. A porada jednou za set na WTA. Přitom poslední varianta mi připadá fakt zvláštní.
Proč?
Trenérovy tipy, jeho know-how, slyší díky televizi kdokoliv. Navíc za stavu 2:1 přijdete s nějakou taktikou, přičemž za deset minut může být skóre 2:4 a situace na kurtu je úplně jiná. Když jsem v roce 2011 vedl kanadskou jedničku Wozniakovou, necítil jsem se v té roli příjemně. A to se ještě nepoužívaly mikrofony. Kdybych měl teď hráčku na WTA, tak bych snad za ní ani nešel. Proč bych měl dávat taktické rady, když se je soupeřka při příštím střídání může dozvědět?
Chápu. Jenže pro televizní diváky jsou autentické a vášněmi jiskřící hovory zpestřením, vítaným pohledem do zákulisí.
Ano. Ale často jsou docela trapné.
Zdeněk Žofka
Myslíte třeba výstupy Julie Putincevové, která nadávala svému kouči a ponižovala ho?
Ano. Osobně bych podobné chování nesnesl a odešel bych z kurtu v přímém přenosu. Nebo si vezměte některé výroky Barbory Strýcové. Holky jsou v emocích, těžko se mohou ovládnout.
Právě tato dramata lidi baví a vtahují je do děje, nemyslíte?
Neodsuzuju snahu učinit tenis populárnějším a přístupnějším mladé generaci. Ale dívám se na věc z pohledu trenéra. Zjevně se tu střetávají různé zájmy. A nedovedu posoudit, nakolik fanoušci chtějí poslouchat výroky typu: „Jsem úplná srač…!“ Obecně si myslím, že tenis je skvěle organizovaný. Že na jeho klasických pravidlech není třeba moc věcí měnit. Ale sjednocení koučování považuju za nutnost.
A neukradne jeho povolení tenisu unikátní podstatu soupeření dvou jedinců, kteří si i v nejzapeklitějších chvílích na dvorci musí poradit úplně sami?
Rozumím vám. Taky se mi líbí obraz dvou gladiátorů kráčejících do arény. Mně ale především vadí ta nejednota. Strýček Toni stejně i na wimbledonském centrkurtu řval na Rafu Nadala. A ani připomínky od kouče mezi gamy za hráče potom neodvrátí brejkbol. Sám se musí rozhodnout během setin vteřiny, zda ho napálí po lajně, nebo křížem. Pořád je to boj jeden na jednoho. Na rozdíl od povelů mezi fiftýny, které byly povolené na US Open. V tom modelu se tenista skutečně blíží loutce. Jinak se snad ve všech míčových sportech koučuje. Proč by měl být tenis výjimkou?
Trenérské rady mi pár zápasů vyhrály, říká Plíšková Podobně jako Roger Federer nebo Petra Kvitová náleží světová čtyřka Karolína Plíšková mezi zastánce klasické individualistické podstaty tenisu. Jedna scéna, dvě sokyně. „Myslím, že do něj koučování spíš nepatří,“ tvrdí. „Anebo by se aspoň měla pravidla o něm sjednotit.“ Na běžných akcích WTA Tour si při střídání stran může zavolat trenéra, aby jí jednou za set poradil. Na grandslamech jsou jakékoliv pokyny zakázány. „Tipy od trenéra mi pár zápasů vyhrály,“ uznává. „Povzbuzení nebo změna taktiky pomůže. Většinou se snažím na správné řešení přijít bez cizího přispění. Myslím, že bychom ho měly hledat samy.“ Výhodou koučů je kromě odbornosti a bystrosti, díky nimž jsou dobří ve svém povolání, odstup při sledování utkání. „Přímo na kurtu vidíte věci jinak než z lóže. Když koukám na televizi, úplně přesně vím, co a jak bych zahrála,“ vypráví zvesela. „Někdy se mi taky zdá, že hraju příšerně, a mému týmu to tak nepřipadá. Kolikrát mi stačí slyšet, že není tak zle. Potřebuju nakopnout, abych myslela pozitivně.“ Obvykle se vyjadřuje přímo a bez kudrlinek, při konverzacích na lavičce mluví málo a tiše. Jsou jí cizí vášnivé scény, jimiž proslula Barbora Strýcová. Divila se Julii Putincevové, Rusce reprezentující Kazachstán, která v přímém přenosu opakovaně napadala svého trenéra, že jí ne- tleská po povedených úderech či že si o den dříve až příliš přihnul. „Ta teda zazářila,“ poznamenala Plíšková. „Viděla jsem ty klipy na netu. Já si teda nevolám kouče, abych mu nadávala.“ Nevadí jí, že její konzultant přichází na dvorec s mikroportem, který živě přenáší rozhovor do televize. Její generace považuje větší otevřenost vůči veřejnosti za normální: „Pro diváky je to zajímavé. Aspoň se dozvědí něco ze zákulisí. Takže porada s koučem dává smysl pro hráčky i pro fanoušky. |
