Když po vítězném utkání s Klugmanovou přišla mezi české novináře, hned na úvod oznámila: „Nevím, s kým hraju příště. A ani to vědět nechci.“
Potom předloňská šampionka travnatého grandslamu důvody této nezvyklé strategie vysvětlovala.
„Máme to tak s týmem nastavené. Myslím, že je fajn, že člověk přemýšlí taky nad jinými věcmi. Když jsme tady v areálu, tak tenis řešíme, ale jinak ho vůbec neprobíráme.“
Čtyři české postupy. Ve Wimbledonu slaví Krejčíková, Muchová či Bartůňková |
Nekomplikuje vám to ale přípravu na utkání?
Když mi kluci ráno řekli, s kým hraju, tak jsem si při dělání vajíček na pánvičce našla videa, jak soupeřka hraje. Kluci mi pak řekli, že nedávno hrála s Maruškou Bouzkovou a Terkou Valentovou a že mají od jejich trenérů nějaké poznatky. A já jsem s ní trénovala před pár lety na Spartě, takže jsem trošičku věděla, co očekávat.
Takže trenéři vám informace o soupeřce naservírují ráno k vajíčkům?
Já jsem měla vajíčka i pro ně, takže to je takový výměnný obchod.
Jaký byste zápas zhodnotila?
Byl nahoru dolů. V prvním setu jsem lépe zvládla koncovky gamů, proto bylo skóre 5:0. Ona pak zlepšila servis, bylo vidět, že nemá co ztratit, a začala hrát rychleji a na riziko. Pak se zápas vyrovnal. Ale myslím, že na konci druhého setu jsem zápletky zvládla velice dobře, za což jsem ráda.
Bylo na Britce znát, že je jí teprve sedmnáct let, že byla v některých momentech roztěkanější?
Myslím, že naopak se se mnou snažila co nejvíc hrát, snažila se dát co nejvíc míčů do kurtu. Je vidět, že Angličané na trávě vyrůstají a mají dobré strategické rady, jak na ní hrát.
Jak jste se na zeleném pažitu cítila vy?
Dobře. Jsem ráda, že mi zdraví slouží, že jsem v celku a v pohodě. Výkon byl na začátku takový nemastný neslaný, ale pak se to během půlky zápasu zlepšilo. A na konci, kdy se to začalo nějak šmodrchat, jsem to potřebovala dohrát.
Ve druhém setu jste vedla 4:2, ale nakonec jste rozhodla až dvěma gamy od stavu 4:4.
Byla jsem ráda, že jsem ji pak brejkla. Ona mi v některých situacích pomohla, ale já si to pak taky uhrála. Což mi určitě dodá sebevědomí dál.
Narodila se v Moskvě, studovala a zazářila v USA. Poutavý příběh Darji Viďmanové |
Před dvěma týdny jste nenastoupila do finále turnaje v Hertogenboschi, co vás skolilo?
Měla jsem nějakou chřipku. Hrála jsem s tím už čtvrtfinále i semifinále a bohužel po semifinále jsem lehla, celou noc se potila. Ráno jsem nebyla schopná vylézt z postele, celý den jsem prospala. Bylo pro mě strašné zklamání, že jsem nemohla finále hrát. Bohužel se to někdy stane. Jen doufám, že jsem si to vybrala do konce kariéry.
Jak dlouho jste se zotavovala?
Znovu jsem začala trénovat až ve čtvrtek nebo v pátek, takže mě to určitě trochu vrátilo zpátky. Co jsem předtím natrénovala, jsem během té nemoci ztratila. Ale tak to je. Teď makáme dál a snažím se fungovat s tím, co mám.
Jaké to pro vás je vracet se do Wimbledonu po dvou letech od vašeho vítězství?
Příjemné. Je speciální a unikátní, že jsem tady vyhrála. Jsem součástí historie a All England Clubu. Zároveň sem ale jedu hrát tenis a tyhle věci kolem neřeším, nebavíme se o nich. Nijak to nezveličuju. Přijeli jsme sem, celé dny jsme trénovali a snažili jsme se udělat co nejlepší přípravu, aby, až turnaj vypukne, jsem měla co největší šanci vyhrát zápasy.
Vašemu trenérovi Jiřímu Novákovi se na trávě nikdy příliš nedařilo, dával vám nějaké rady?
Než jsme sem jeli, tak říkal, že tráva nebyla jeho oblíbený povrch. A já mu říkala zase, že to nevadí, že to změníme. Ale víc se o tom nebavíme. Jirka mi dává klid a zároveň srandu, máme zajímavý humor. Je to něco, co jsem hledala. Dělá mi dobře mít kolem sebe lidi, které mám.
Trénovali jste tady spolu?
Před zápasem jsme se byli rozehrát a chudákovi to tam párkrát proletělo. Ale zároveň to párkrát proletělo i mně, tak jsme se zasmáli. Spolupráce je víc taková uvolněnější. Myslím si, že nám to spolu sedí a balancuje to stres zápasů. Snažíme se všechno vidět z větší perspektivy. Že je super, že jsem se sem z tolika dětí, co začnou hrát tenis, vůbec dostala. Je to obrovský zázrak.
