Jen pár dnů po největší tenisové bitvě své kariéry kráčí Radek Štěpánek po Václavském náměstí. Kolem jede policejní vůz. Z amplionu, kterým se jindy rozhánějí demonstrace, se najednou ozve: "Radku, díky!" Tenista se jen usměje. A aby bylo jasno, hned vysvětluje: "U policajtů to mám dobrý. Vždyť u nich dělá brácha." Ve skutečnosti ho teď plácá po ramenech leckdo.
Jaké to je být sportovním hrdinou v Česku? Jdete si do obchodu koupit rohlíky a dostanete je zadarmo?
Zadarmo nic nedostanu, ani rohlíky. Ale je pravda, že lidi se teď občas zastaví, pogratulují.
Připadáte si slavný jako váš kamarád Jaromír Jágr?
Cítím větší pozornost, na tom není nic zvláštního. I my tenisté bychom rádi zažili své Nagano. Srovnávání s Jardou ovšem odmítám. Do jeho velikosti mám hodně daleko.
Radek Štěpánek
Znáte se už dlouho. V čem jste si podobní a v čem se lišíte?
Začnu u rozdílů. Jarda je větší spáč. Nedokážu vstávat až odpoledne. To pro něj není problém. Zatímco já mám pevný režim, on se sám přiznává, že je těžké si s ním smluvit schůzku nebo rozhovor na konkrétní čas. V tomhle jsem disciplinovaný, i když taky někdy přijdu pozdě. Dochvilnost je výsada králů, říkal mi vždycky táta.
To je jeden rozdíl. Co další?
Jarda mockrát bere všechno na sebe. Jasně, je to dané i tím, že dělá týmový sport. Ale souvisí to i s tím, že když se mu něco nepovede, je oproti mně daleko hloubavější.
Teď ty společné rysy.
V obou z nás dříme dítě. Umíme se bezprostředně radovat, dát to najevo. Máme rádi humor a dobrou náladu. Popovídáme si. Hrozně dlouho jsem se ho vyptával, co dělal pro to, aby byl ve svém řemesle úspěšný. Strávili jsme spoustu hodin tím, že mi vyprávěl a já poslouchal. To je přece fajn, když se můžete učit od nejlepších.
V pěti číslech30 - Tolik je mu let, narodil se 27. listopadu 1978 v Karviné. |
Co vám poradil?
Spíš jsme si vyměňovali různé názory a postřehy. Pamatuju si, jak byl za mnou jednou na Roland Garros. Hrál jsem třetí kolo s domácím Grosjeanem. Vedl jsem 2:1 na sety, francouzští fanoušci obrovsky fandili mému soupeři. A já jsem se snažil sebe co nejvíc nabudit. Jim navzdory. A bylo to až moc. Při jednom sporném míčku ho hrozně vyhecovali, mě naopak jejich reakce přibrzdila. Zápas se otočil a já jsem v pěti setech prohrál.
A Jágr?
Večer přišel: "Pamatuješ se na ten jeden míček a na to, jak tě to vyvedlo z míry?" Já, že jasně. "Tak vidíš," řekl mi. "Stačí, aby ses příště okolních vlivů vyvaroval, a budeš takové zápasy vyhrávat." Měl pravdu. Stejně jako při našich hovorech, jak na vás různí lidé můžou přenášet negativní energii. Proto mám tak rád, když je kolem mě pozitivní nálada, která vás nabíjí.
V čem byste Jágra kromě tenisu porazil?
V běhání. Páni, jak Jarda nerad běhá! Taky ve fotbale, v golfu. Tam bych si hodně věřil.
Umí prohrávat?
Málo sportovců to umí. Každý má své ego, které chce ze všeho nejvíc vyhrávat. Já nesnáším porážky i v kostkách. Nebo v kartách. Zrovna my dva s Jardou ale máme tu výhodu, že jsme sice naštvaní, ale nehrozí, že bychom pak spolu třeba nemluvili. To určitě ne. Spíš se tomu nakonec zasmějeme.
Tenisové vtipy neznám
Tím jsme u vtipů, vaší elitní disciplíny. Znáte nějaký tenisový?
Budete se divit, ale žádný. Na tenisu totiž není nic srandovního.
Jenže spoluhráče při Davis Cupu bavíte jedním vtipem za druhým. Který jste vyprávěl nejčastěji?
Je fakt, že některé se opakují. Ty, které druhé lidi nejvíc baví. Každý daviscupový týden nás provází jeden fór, pořád si ho říkáme dokola. Při semifinále v Chorvatsku jsme si říkali třeba tenhle: Vběhne herec na divadelní jeviště, za pasem má meč. Vstoupí tam a najednou má okno, vůbec neví, co má dělat. Koukne na nápovědu a ta mu říká: "Meč, meč!" Herec tam jen stojí a udělá: "Méééé!" Nápověda je nešťastná, mává na herce: "Ale ne takhle! Meč do ruky!" Herec kývne, dá si ruku před pusu. A do ní: "Méééé!".
Koho jste vtipem nejvíc odrovnal?
To se povede dost často. V našem týmu nejvíc letí cigánské vtipy. Když vidím, že má něco úspěch, používám to, co to jde.
Vždyť se taky kapitán týmu Navrátil vyjádřil, že už ho z některých vašich vtipů bolí hlava.
Naštěstí mě nikdy neshodí. Situaci udrží svým nuceným smíchem, pro který je v týmu dost populární. Abych se taky před ním neopakoval, když mě v minulosti trénoval. Tomu jsem toho něco navyprávěl!
Jakou legraci máte nejradši? Do telefonu jste mi citoval film Kameňák.
Myslíte "dneska by to šlo"?
Asi. Nemám to moc nakoukané.
Já si to pamatuju, protože jsme měli Kameňák puštěný v autobusu při cestě do Chorvatska. Hlášky z českých filmů miluju. A pak taky z Bonda, já jsem totiž velký obdivovatel agenta 007. To ale nepobaví každého. V Chorvatsku jsme si radši po ránu pouštěli Ivánku, kamaráde. Nebo když jste vy od novin drželi kapitána Navrátila moc dlouho u nějakého rozhovoru, křičel jsem na něj: "Pane učiteli, už je čas!" Víte, z jakého je to filmu?
Marečku, podejte mi pero.
Přesně! Já jen, aby nepřišel pozdě na trénink.
Umím se rozčilit
Lidé vás mají zaškatulkovaného jako showmana. Nikdy jste nebyl zakřiknutý a plachý?
Hlavně doufám, že mě mají zaškatulkovaného jako tenistu než jako showmana (úsměv). Ale je pravda, že emoce k tenisu potřebuju. Ukazovat pozitivní emoce je pro mě přirozené. Neumím být ledový jak zima na Aljašce. Nechci v sobě nic držet, musím být uvolněný.
Říká se, že...... nechce mluvit o Nicole a pořád se směje. O vztahu s tenistkou Nicole Vaidišovou skutečně nechce mluvit, to je pravda. Pravda je obvykle i to, že žertuje tak dlouho, až z toho leckoho bolí hlava. Ale při rozhovoru jsem to čekal o něco veselejší. Sice mi řekl na požádání vtip, jenže většinou seděl u stolu poněkud zaraženě. Jako by se trochu hlídal. Až pár dnů poté jsem se dozvěděl proč. A taky, jak byly mé otázky na jeho smutek nepatřičné. Nedlouho před zápasem v Chorvatsku mu zemřela babička. Přesto do utkání nastoupil a slavně v něm triumfoval. Aniž fanoušci tušili, o co jde, po posledním míčku zvedl ruku k nebi. Na tiskovce k tomu řekl jediné: "Tohle pro mě byla moc důležitá chvíle. Ale víc se o tom nechci bavit." |
Ale já se ptal spíš na Štěpánka mimo kurt.
Nikdy jsem nebyl velký stydlín, ani jako malý kluk. Nadrzlej jsem rozhodně byl. U nás v Karviné jsem pořád chodil za staršími, otravoval je, jestli by si se mnou nezahráli. A jen tak jsem se nenechal odbýt. Tenis jsem chtěl hrát pořád.
Pomohl vám někdy vtip ke sbalení holky?
Jen jeden určitě ne (smích).
A když jich bylo víc?
Jak bych to řekl? Je to určitě lepší, když se dva lidi smějí, než když se na sebe koukají a nevědí, do čeho mají rýpnout.
Přehnal jste to někdy s vtipkováním?
Nikdy. Možná jsem měl prostě štěstí, ale já taky zásadně nevtipkuju, abych někoho urážel. Nebo popichoval. To není můj styl. Znám hranici slušnosti, za kterou bych nešel.
Co je na popichování? Své hosty popichuje třeba i Jan Kraus v pořadu Uvolněte se, prosím. A jaká je s ním legrace!
Jako že bych měl taky něco moderovat?
A proč ne?
Na to bych neměl. Nevěřil bych si. Když nemám obzvlášť skvělou náladu, neuměl bych se nutit do srandy. Na to potřebuju určité rozpoložení. I když, jak o tom tak přemýšlím, já mám vlastně dobrou náladu skoro pořád.
Takže šprýmař Štěpánek není nikdy smutný?
Ale ano. To občas padne na každého, ale já se i přes ošklivé věci pokouším přenést pozitivním přístupem. Když jsem smutnej, zkouším si to okecat.
Deprese je pro vás úplně cizí slovo?
Naprosto. Vůbec nevím, co to je (úsměv). I když ji vidím u ostatních, pokouším se ji zahnat. Tohle je moje metoda: vyslechnout, porozumět, pobavit. S tímhle na mě nechoďte. Zato se vztekem, s tím se známe.
Povídejte.
Rozčilit se dokážu hodně. Při čemkoliv, když cítím, že něco není fér. Nejen na kurtu. Mám alergii na špatné lidi. Na křiváky.
Rozčilit se prý umíte, i když vám v restauraci přinesou rizoto se žampiony.
To je pravda! Všichni o mně vědí, že nemůžu rajčata a žampiony. Načež nám při zápase s Argentinou k obědu donesli dvě jídla: těstoviny s rajčatovou omáčkou a rýži s kuřecím masem a žampiony. To jsem nadával neskutečně. Aby ne! Stav čtvrtfinále byl 2:2, přede mnou klíčové utkání. A já byl najednou rozhozenej jídlem.
Neříkejte, že byste ten zápas mohl prohrát kvůli kuřeti se žampiony.
To v žádném případě. Ale každý má svůj rytmus, na který je zvyklý. Hlava už mi jela směrem k zápasu, snažil jsem se za žádnou cenu nevykolejit, pořádně se soustředit, a najednou taková výhybka. Moc se mi nechtělo hrát o suchém chlebu. Nakonec se to vyřešilo. Nechci to nijak zveličovat. Ale nemůžu přece za to, že mi po rajčatech s žampiony není dobře. Když jdu při Davis Cupu na kurt, musím být stoprocentně připravený i na pětisetový tenis.
Kordovi jsem vděčný
Když už jsme u jídla, jak náročné je hlídat si po třicítce životosprávu?
Teď s tím nemám problém. Možná v pubertě jsem měl kratičké období, kdy jsem si s životosprávou nelámal hlavu. Rychle jsem z toho vystřízlivěl.
Kvůli tomu jste mezi nejlepší prorazil až později?
To si nemyslím. Já jsem tenis do patnácti dělal jen s tátou, pak jsem se dostal do rukou různých trenérů. Asi až když jsem začal spolupracovat s Petrem Kordou, kondičním trenérem Markem Všetíčkem a Tomášem Krčmou, začalo to být ono. Petr hrál tenis na nejvyšší úrovni, byl druhý na světě. Jen málo lidí tady o tenisu ví tolik, co on. Otevřel mi oči. Spousta hráčů trénuje čtyři pět hodin denně. Asi všichni to tak dělají. Moc důležité ale je, jak žijete mimo kurt.
Korda o vás mluví jako o svém dalším dítěti. Není to pro chlapa ve třiceti až nedůstojné?
Začali jsme spolu před sedmi lety. Tenkrát jsem se ve světovém žebříčku nemohl na prvních šesti stránkách vůbec najít. Petrovy rady jsem hltal. Už dávno mezi námi není jen vztah trenéra a hráče. Mám silné pouto k Péťovým dětem, manželce. Ohromně mi pomohl třeba i se sehnáním bydlení v Americe. A při trénování mě ani na chvíli nenechá v klidu. Ani kdybych si chtěl o centimetr ulevit, nepovolí mi to. Za šanci dělat s ním jsem vděčný. Dám do toho maximum. Tenisová kariéra je krátká. Nechci si jednou nic vyčítat.
Jednou? Kdy nastane chvíle, v níž se s tenisem rozloučíte?
Myslím, že na nejvyšší úrovni bych mohl hrát ještě dva tři roky. Pak bude záležet na spoustě věcí: na zdraví, na vůli. Obdivoval jsem Björkmana, který hrál mezi elitou i v pětatřiceti šestatřiceti.
To máte ještě pěkných pár let hraní před sebou.
Třeba. A on je pro mě důkaz, že je to možné.
Láká vás to, třebaže je život tenisty tak kočovný? To si na cestách po světě nepřipadáte osamělý?
Mluvili jsme o Jágrovi, o hokejistech. Oproti nim si osamělý připadám. Oni po světě cestují ve dvaatřiceti lidech, jsou pořád spolu. Když hrával Jarda v New Yorku a spolu s ním byli v Rangers i Straka, Průcha, Ručinský, Malík, přiznal jsem se jim, že jim trochu závidím. Porážky i vítězství můžou strávit spolu. Radují se i litují dohromady. Když jste tenista, máte kolem sebe trenéra a podobně. Ale ve své podstatě jste na všechno tak trošku sám.
Tohle si na sebe neber
Kolik si jako známý módeman vozíte po světě bagáže s oblečením?
Vůbec ne tolik, kolik byste asi čekal. Mám dvoje džíny, pár triček a několik svetrů. To mi bohatě stačí.
Na Davis Cup jste přišel ve slušivém kloboučku, jindy v retro obleku jako z třicátých let. To není zas tak skromná výbava.
Ten klobouček jsem měl už tři roky ve skříni. A když jsem si vytahoval jiné věci, padnul mi do oka a vzal jsem si ho. Ten oblek? Myslíte asi šálu a takovou bekovku, které jsem si vzal jednou na Davis Cup do Ostravy. No jo, mám rád retro věci. Jinak ale módu nijak zvlášť nesleduju. Módní časopisy mi doma neleží.
Už vám přítelkyně Nicole Vaidišová někdy řekla: Proboha, tohle si na sebe neber, to vypadá hrozně?
Samozřejmě. Nemůže se všem všechno líbit, každý má jiný vkus. Většinou si dám poradit, ale na něco si sáhnout nenechám. Párkrát jsem si koupil nějakou ulítlou věc s divokými barvami, ne každému to bylo po chuti. Ale nosím to přece já.
Při Australian Open za mnou přišel americký novinář a ptal se, kde Štěpánek vzal ty šílené fialové kraťasy, ve kterých hraje.
Vidíte, a přitom fialová v té době zrovna jela! Teda aniž jsem o tom věděl, řekli mi to až po turnaji. Většinou lidem z firmy řeknu, jaká barva by se mi líbila, a oni mi něco ušijí.
Dřív jste při zápasech Davis Cupu zaujal trikem v podobě české vlajky. Proč jste od toho už upustil?
Zkusil jsem jiný motiv. Vždycky se říkalo, že Češi bojují se lvíčkem na prsou, tak jsem vlajku vyměnil za lva na boku. Abych ukázal, že na kurtu budu bojovat jako on. Dres s vlajkou zatím zůstane ve skříni, vždyť se lvíčkem nám to docela šlape.
Není vám nápadu s vlajkou líto?
Je pravda, že sklidil ohromný úspěch. Ve firmě tvrdili, že po tomhle triku byla obrovská sháňka. Prý litovali, že nevyráběli i dětské velikosti, protože by se to dobře prodávalo.
Postup do finále Davis Cupu jste slavil tak, že jste si přímo na hřišti sundal tričko. Co předvedete, až vyhrajete i finále?
To dopředu nemůžu říct, já jsem v tomhle spontánní. Ale pokud budeme moci ve Španělsku slavit, pak tam klidně předvedu stojku na hlavě. To vám slibuju.
