„Řekli mi, že když jsem spal, přestal jsem dýchat, protože jsem měl velmi nateklé hrdlo. Kvůli zánětu jsem nemohl jíst a zhubnul jsem přes deset kilo,“ popisuje své trable 24letý australský smolař.
Kariéru měl skvěle rozjetou. Vždyť v roce 2015 vystoupal na 69. místo žebříčku, před dvěma lety porazil tehdejší světovou jedničku Rogera Federera. Jenže místo toho, aby přidával další výhry a trofeje, stává se z Kokkinakise přeborník ve sbírání zdravotních patálií.
Jen pro ilustraci, během tenisového roku 2019 strávil víc měsíců na marodce než na kurtech, zvládl jen 26 zápasů a klesl na 235. místo žebříčku. Kvůli problémům s ramenem ve druhém setu skrečoval zápas 1. kola domácího grandslamu v Melbourne, na Roland Garros a Wimbledon jej vůbec nepustilo zranění prsního svalu, z US Open odstoupil před zápasem druhého kola.
A neduhy vlastního těla mu překazily i přípravu na letošní sezonu.
„Na konci prosince, ještě předtím, než jsem věděl, že něco mám, jsem se snažil dostat zpět do formy. Okamžitě jsem se ale unavil a neměl jsem žádnou sílu. Myslel jsem si, že to může být třeba kvalitou vzduchu, která se v Austrálii mohla zhoršit kvůli požárům,“ přibližuje Kokkinakis.
Jeho stav se však postupně horšil. „V noci jsem dostával vysoké horečky, čtyřikrát nebo pětkrát jsem si měnil tričko, má postel byla nasáklá potem.“
K horečkám a celkovému vyčerpání se následně přidaly bolesti.
„Mé hrdlo mě zabíjelo,“ říká Australan. „Pokaždé když jsem polkl, měl jsem pocit, že uvnitř mám několik ostří. Musel jsem s tím do nemocnice. Potom se to ještě zhoršilo, nemohl jsem jíst ani pít. Takže jsem se do nemocnice vrátil.“
Díky zákroku, který mu odstranil krční a nosní mandle způsobující infekci, snad překonal nejhorší.
„Už se cítím lépe, jsem relativně zdravý, ale bylo to velmi frustrující. Teď se nedívám tolik dopředu, jen se snažím zůstat ve formě a zotavit se, být zdravý. Netlačím na sebe tolik, když mi bude dobře, vrátím se,“ doufá Kokkinakis.
Ve 24 letech kvůli různorodým potížím ještě neodehrál kompletní tenisovou sezonu, ta letošní nebude výjimkou.
„Nejblíže jsem se tomu dostal, když mi bylo 18 a hrál jsem tři čtvrtiny,“ vzpomíná. „Myslím, že jsem teď lepší hráč, ale nebyl jsem schopný to ukázat.“
