„Prostě jsem se zamiloval,“ prohlásil Djokovič na jedné z letošních pařížských tiskovek. „Vybavuju si štěstí a smích. Není dobré, když se můj vztah k tenisu stává mechanickým, když se sport promění v obchodní záležitost. Proto si rád připomínám staré časy.“
Výpravy do minulosti mu pomáhají při kříšení znamenité kariéry, ozářené leskem dvanácti grandslamových trofejí a následně zastíněné ztrátou motivace, soukromými potížemi a zdravotními neduhy.
Na Roland Garros, kde se po vymodleném triumfu v červnu 2016 ocitl na samém vrcholu blaha, tentokrát znovu (aspoň chvílemi) válel jako Djokovič.
Povstání i hrubé chyby
Postoupil do čtvrtfinále, v němž ho v úterý v líté řeži zastavil nenasazený, leč kurážný Ital Cecchinato.
Předtím ovšem zvládl čtyři mače, vyřadil nebezpečné Španěly Bautistu a Verdasca. Upoutal na sebe pozornost odborníků.
Boris Becker, jeho bývalý kouč a nyní expert Eurosportu, věštil Djokovičovi před partií s Cecchinatem postup až do finále. „Každopádně by mě nepřekvapila jeho dlouhá tažení na Wimbledonu i US Open a návrat do optimální formy,“ pravil.
„Pomalu se vrací do pohody, dostal se někam k osmdesáti procentům svých možností, už dva měsíce bez ustání dře,“ řekl jeho někdejší a nyní zase už současný trenér Marián Vajda deníku NY Times.
„Do ideálu má ještě daleko,“ hodnotí jej přísněji Vajdův kolega a známý Zdeněk Žofka. „Projevuje se to ve chvílích, kdy dělá neuvěřitelné chyby nebo vymýšlí variantu, která se do výměny nehodí. Pokazil víc lehkých volejů. A taky smečů, což je ale jeho dlouhodobá slabina.“
Absolutní ztráta sebedůvěry
První údery na dvorci v horském středisku Kopaonik. Tréninky mezi nálety v bombardovaném Bělehradě. Stěhování do akademie Nikiho Piliče na předměstí Mnichova.
Dávné obrazy vyhánějí z Djokovičovy mysli trudnomyslnost.
Cítil se tělesně porouchaný, uštvaný, vyhaslý. „Postihla ho absolutní ztráta sebedůvěry,“ soudí Žofka.
Loni ho zlobil loket. Řešil nesrovnalosti se svou paní. Za blouděním jeho duše leckdo viděl působení rozporuplného guru Pepeho Imaze. Letos krachl pokus s angažováním koučů Andreho Agassiho a Radka Štěpánka, jimž se Djokovič zdráhal naslouchat.
Podrobil se chirurgickému zákroku na paži. Změnil raketu a experimentoval též s technikou podání.
Na podnicích v Indian Wells a Miami se poroučel hned po prvních mačích s Japoncem Danielem a Francouzem Pairem. „Ztratil svou auru, psychickou převahu nad ostatními, kteří s ním často prohrávali už při příchodu do šatny,“ tvrdí Žofka.
Snad všechno bylo špatně.
Teprve volání SOS adresované příteli Vajdovi přineslo spásu. „Hlavní je, že je fit a tenis opět považuje za prioritu,“ tvrdí dobrosrdečný Slovák, jenž se k Srbovi znovu přidal v dubnu po rodinném hlasování.
Manželka i dcery zvedly ruku a posvětily mu comeback k Djokovičovi, jenž ho loni v květnu propustil. „Shodly se, že chtějí zase vidět Novaka na vrcholu, že už se dlouho neobjevil v televizi,“ řekl Vajda.
V Monte Carlu, Barceloně a Madridu ještě Djokovičova výkonnost kolísala. V Římě už protančil až do semifinále, kde čestně podlehl antukovému démonovi Nadalovi. A ve francouzské metropoli zdárně přežil úvodní týden.
„Byl jsem v mnoha grandslamových čtvrtfinále, ale tohoto si opravdu vážím,“ pronesl.
„Je na dobré cestě,“ míní Becker.
Žofka tvrdí: „Prospěl mu návrat ke kořenům.“
A zřejmě i vzpomínky na dětství.
