Mezi absolutní světovou elitu se nikdy nedostal, přesto se Jan Hájek zapsal do české tenisové historie. Třikrát triumfoval na největším domácím turnaji Czech Open v Prostějově a hlavně v roce 2013 byl v sestavě vítězného daviscupového týmu.
Jeho kariéru doprovázely zdravotní problémy, i tak se prokousal až na 71. místo ve světovém žebříčku ATP. Ještě po minulé sezoně se chtěl pokusit o další restart. Proti hráčské vášni se však opakovaně postavilo tělo a přidala se i hlava.
V jedenatřiceti letech olomoucký rodák ukončil kariéru. „Poprvé mě to napadlo někdy na podzim. Když takové myšlenky přijdou, není něco v pořádku. Nemělo smysl si nic nalhávat. Je konec,“ zdůvodnil své rozhodnutí vítěz deseti podniků kategorie challenger, semifinalista turnaje v Bastadu nebo vítěz deblu v katarském Dauhá.
Jan HájekČeský profesionální tenista se narodil 7. srpna 1983 v Olomouci. Na okruhu ATP World Tour vyhrál jeden turnaj ve čtyřhře, když s Tomášem Berdychem triumfovali v katarském Dauhá. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal devatenáct titulů. Třikrát vyhrál UniCredit Czech Open v Prostějově. Na žebříčku ATP byl nejvýše klasifikován v listopadu 2006 na 71. místě. Na grandslamech nejdále postoupil na French Open 2007 do 3. kola. V Davis Cupu se představil v sedmi zápasech s bilancí 4:4 ve dvouhře a 1:1 ve čtyřhře. V roce 2013 byl členem vítězné sestavy, když ve čtvrtfinále s Kazachstánem vyhrál singl s Michailem Kukuškinem. V březnu oznámil konec profesionální kariéry. |
V žebříčku jste spadl až do páté stovky. Nemohl jste si přesto prodloužit kariéru a třeba ještě objíždět menší turnaje?
Asi by to šlo, ale to není pro mě. Hrát na turnajích kategorie Futures a občas kvalifikaci challengeru, takový konec jsem nechtěl. Snažil jsem se připravit na další sezonu, bylo ale cítit, že herně i psychicky jsem někde na sedmdesáti procentech. A to je na můj tenis málo. Nemělo smysl se trápit. Navíc i na malých turnajích je hromada mladých kluků, kteří se derou nahoru. Kdybych nebyl pořádně připravený, sežrali by mě.
Právě na takovém turnaji v chorvatském Umagu jste ukončil kariéru. Jaké jste měl pocity po posledním zápase?
Vlastně jsem byl na sebe docela hrdý. Koukal jsem se na ty mladé kluky a vzpomínal na své vlastní začátky. Dostat se ve velké konkurenci nahoru je vážně těžké. Já jsem si to přání splnil. A napadlo mě, že hráče nastupující generace ještě čeká dlouhá cesta.
Vaším maximem bylo 71. místo na světě. Je do dost, nebo málo?
Na osobní vrchol jsem se dostal strašně rychle. Během dvou měsíců se mi podařilo vyhrát pár challengerů a bylo to. Ani jsem si neuvědomil, jak se to přihodilo. To až později, při návratech po zraněních. Tenis hrají tisícovky hráčů a světová stovka je jen pro vyvolené. Můžu být rád, že jsem se do ní dostal.
Co všechno hráč potřebuje, aby se dostal mezi nejlepší?
Strašně moc věcí do sebe musí zapadnout. Základ je pochopitelně zdraví, musí na to mít tenisově a pak je třeba mít v pravý čas štěstí na dobré lidi kolem sebe a taky na příznivý los na velkých turnajích. Šablona žádná neexistuje. Sám jsem si to ověřil při návratech.
V rozletu vás několikrát zastavilo zdraví. Mohl jste dosáhnout na lepší výsledky?
To už nezjistíme. Těžko se dá odhadnout, jestli jsem měl na víc. Možná jsem se mohl podívat do světové padesátky, kdybych měl lepší los na grandslamech. Ale bylo by to na chvíli. Nebyl jsem hráč na světovou čtyřicítku.
Největší úspěchy jste slavil na domácím UniCredit Czech Open. Proč se vám tak dařilo zrovna na prostějovských kurtech?
Vlastně všechny vítězné turnaje měly jednu věc společnou - nebyly daleko. Buď se hrály u nás, nebo kousek za hranicemi. Asi to bylo tím, že jsem nikdy rád necestoval. Ale prostějovský turnaj byl přece jen speciální, v klubu jsem strávil prakticky celou kariéru. Na zápasy přišla rodina, kamarádi a známí. V takové atmosféře se hraje dobře. Moc si cením, že se mi tady podařilo vyhrát rovnou třikrát.
Největším úspěchem ale zůstane vítězství v Davisově poháru. Jak jste prožíval tažení v roce 2013?
Měl jsem štěstí, že jsem hrál v generaci hlavních hrdinů. Bez Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka by se to nepodařilo. Osobně mě těší, že jsem k vítězství malou měrou přispěl i na kurtu ve čtvrtfinále v Kazachstánu a nebyl jen čtvrtý napsaný hráč na soupisce.
Osud si s vámi v Davis Cupu docela pohrál: v roce 2009 jste v Barceloně hrál finále proti Nadalovi, při vítězství v roce 2012 ale vaše jméno v sestavě nebylo…
Do Španělska jsem se dostal pouze na úkor Iva Mináře, který měl trest od Mezinárodní tenisové federace. Pak se to otočilo a ve vítězné sestavě byl zase Ivo. Moje šance přišla později. Asi to tak mělo být.
Fanoušci si v poslední době zvykli na velké úspěchy. Jaká je budoucnost českého tenisu?
V ženském tenise máme skvělou generaci a ukazují to i výsledky z probíhající sezony. Z pohledu Fed Cupu to vypadá, že kdyby kapitán Petr Pála mohl postavit dvě sestavy, narazily by na sebe ve finále. U mužů je to horší. Tomáš Berdych, Radek Štěpánek a Lukáš Rosol nebudou hrát věčně. Je tady Jirka Veselý, kterému moc přeji, aby mu kariéra vyšla. Ale je jeden a to na Davis Cup nestačí. Třeba se k němu přidá Adam Pavlásek. Čeká na něj ale hodně práce. Další hráče bohužel nevidím.
Končíte jednu životní etapu. Nebude se vám po tenise stýskat?
Lidem se zdá, že tenisový život je zábava, ale není to žádná pohádka. Když má hráč odpovídající žebříček, obletí za kariéru několikrát celý svět. Ale není to tak, že by měl čas na prohlídku zajímavých míst. Zná letiště, hotel a kurty. Třeba ve čtvrtek vypadne na turnaji a má dva dny na přesun na další na druhém konci zeměkoule. Na začátku je to docela příjemné, ale po pár letech se už nikdo do letadla netěší. Domů se tenista dostane jednou za čas. Vypere, potká se s rodinou a zase letí pryč. Bez toho se dá žít.
Ale může se zabezpečit a po ukončení kariéry odpočívat…
To je další zkreslená představa. Finanční odměny jsou zajímavé, ale platí to pouze pro hráče z první stovky. Ti mají garantovanou účast v hlavní soutěži na grandslamech a hrají další velké turnaje. Už ve druhé stovce je hráč prakticky na nule, zvlášť když jezdí s trenérem. Pak hraje různé ligy, aby za sezonu něco ušetřil. Na to, aby se tenista na pár let zabezpečil, musí být ve stovce. A to několik let.
Vám se to podařilo. Budete tedy pár let jenom odpočívat?
(úsměv) Taky jsem několikrát z té stovky vypadl. Rozhodně to není tak, abych se mohl do konce života válet. Ani bych to neuměl, jsem zvyklý na aktivní život. Třeba Jirka Novák toho v tenise hodně dokázal a mohl by si říct, že už dělat nebude, ale nejde to. Stejně chodí v Prostějově trénovat a rozhodně to není kvůli penězům.
Máte představu, čemu se budete věnovat v příštích letech?
Zatím ne, během kariéry o tom nešlo přemýšlet. To bych ji mohl rovnou zabalit. Teď se budu rozhodovat. Zatím ani nevím, jestli budu pracovat v tenisovém prostředí nebo mimo ně. Všechno si proberu a pak se rozhodnu, jakým směrem se vydám. Nabízí se třeba trénování, ale dobrý hráč nutně nemusí být dobrý trenér. V příštích měsících to vyřeším.
