Bylo na něm dobře vidět, jakým návalem emocí si prochází. Jakmile parádním bekhendovým lobem proměnil druhý mečbol, lehl si na zem, obličej skrytý v dlaních.
Naskákali na něj oslavující spoluhráči, on se však z jejich klubka vymanil a běžel potřást rukou Belgičanům.
Pak nepřemohl dojetí, vzlykal a slavil s britskou vlajkou. „Nejemotivnější moment kariéry,“ řekl Andy Murray.
Britský hrdina.
Sezonu neměl výjimečnou. Zakončil ji sice jako světová dvojka, ale nerozšířil svou sbírku dvou grandslamových titulů, ve finále na Australian Open prohrál s Djokovičem.
Ovšem v Davis Cupu zářil. Podílel se na 11 z 12 britských vítězných zápasů. Osmkrát uspěl v singlu, třikrát se spojil s bratrem Jamiem v deblu.
Ani jednou v týmové soutěži letos neprohrál. I ve finále zvládl oba singly a také „sourozeneckou“ čtyřhru. A když porazil Davida Goffina, propukly v belgickém Gentu britské oslavy.
„Mám k Andymu absolutní úctu. Nemůžu ho dostatečně vychválit. Mohl bych tu o něm mluvit další hodinu,“ řekl Leon Smith, britský daviscupový kapitán.
Ten začínal u týmu v červenci 2010, kdy jeho výběr bojoval proti Turecku; v případě prohry by sestoupil do nejnižší výkonnostní skupiny.
Místo toho přišel o pět let později triumf. „Musí to být jeden z největších úspěchů všech dob,“ mínil Smith.
I proto musel Murray odpovídat na otázku, zdali by měl kapitán dostat rytířský řád. Ale zůstal diplomatem: „Myslím, že by si ho zasloužili všichni z týmu.“
Hlas měl ochraptělý, oči unavené - ale euforie ho ovládala. Euforie a emoce větší než vše, co dosud ve sportu zažil.
