„Letošní Wimbledon měl pro mě spoustu pozitiv, bylo to skvělých čtrnáct dnů,“ vyprávěla Záhlavová-Strýcová na kurtech v Borském parku, kde tenisově vyrůstala a dodnes tam často trénuje.
„Doufám, že další úspěchy přijdou,“ zasnila se vzápětí s nadějí v hlase.
Cítí tenistka na kurtu, že hraje v životní formě?
Nevím, jestli to byl životní tenis. Měla jsem ale pocit, že se zápas od zápasu lepším. Celkově jsem ve Wimbledonu předváděla dobré výkony, i když si myslím, že můžu hrát ještě lépe.
Je něco, co by se tomuto úspěchu alespoň malinko přiblížilo?
Snad jedině vítězství na turnaji v kanadském Québeku (rok 2011 - pozn. aut.). A pak také ten pocit, že zase můžu hrát, trénovat a jezdit po turnajích, když jsem se po půlročním trestu vracela na kurty. To, že jsem se dokázala vrátit, bylo také vítězství.
Ve Wimbledonu jste prohrála až s pozdější vítězkou Petrou Kvitovou. Je to pro vás bonus navíc?
Takhle to asi nejde říct. Každá porážka bolí, byla jsem potom zklamaná. Petra si ale ten triumf zaslouží, protože ve Wimbledonu hrála fantasticky.
Říkáte, že vás i čtvrtfinálová porážka bolela. Kdy to přešlo a kdy jste si uvědomila, čeho jste dosáhla?
Do druhého dne jsem byla zklamaná, ale pak už jsem nasávala pozitivní energii.
Jak jste první postup do čtvrtfinále grandslamu oslavila?
Měla jsem malinkou oslavu s rodinou a kamarády, ale nic velkého.
A sama sebe jste za ten životní výsledek nějak odměnila?
Koupila jsem si boty. O ničem větším jsem ještě nepřemýšlela, zatím všechno teprve vstřebávám.
Bezprostředně po zápase jste říkala kolegům, že si chcete od tenisu odpočinout. Jak dlouho to vydržíte?
Jen pár dnů, do neděle budu doma v Plzni. Příští týden mám v plánu jet do švédského Bastadu a pak mě čeká série turnajů v Americe.
Na žebříčku jste vystoupala až na 31. místo, to je vaše dosavadní maximum. Nepřijde vám letošní sezona celá skvělá? Co se změnilo?
Mám nového trenéra (Jerome Adamec, Francouz s českými předky - pozn. aut.) Ale hlavně jsem začala brát tenis jinak, snažím se hrát víc hlavou. Je to hra, která mě hrozně baví a snažím se to ukázat i na kurtu. Myslím, že i ve Wimbledonu jsem zvládla pár vypjatých situací. Už to není pro mě takový stres, pracuju i na psychice.
Právě o tom se v poslední době hodně mluví. Že jste se na kurtu uklidnila, už nemáte žádné výstřelky. Jak často na to musíte myslet?
Hodně. To je věc, na které se musí pracovat pořád. Vím, že jsem se dřív často vztekala, teď se snažím těžké situace zvládat více v klidu. Je to těžké, ale na tohle musím myslet pořád.
Neupletla jste na sebe tím skvělým výsledkem ve Wimbledonu tak trochu bič? Každý teď bude čekat jen úspěchy...
To nevím. Lidi budou mít samozřejmě velká očekávání. Pro mě je ale důležité, abych je já neměla. Protože právě to s sebou přináší stres a tlak. Budu se snažit dál zlepšovat a nekoukat na to, co čekají lidé kolem.
Byl právě postup do čtvrtfinále tím momentem, pro který jste tenis začala hrát?
Wimbledon byl vždycky můj nejoblíbenější turnaj. Říkala jsem si, že by bylo super tam jednou uspět. Byl to můj sen. Ale když na sobě budu pořád tvrdě pracovat, můžu jít jednou třeba ještě o kolo dál.
Před sezonou jste měla za cíl přiblížit se první světové třicítce. To už se vyplnilo. Kam ho teď posunete?
Já už mám další cíle, ale ty vám neřeknu. Nikdy je nikomu neříkám. (úsměv)
