Talent mu neschází, jenže se to celé nějak zašmodrchalo. Tak, že rozplétat tohle klubko potíží už nemělo cenu - jednodušší bylo vše přeseknout.
Pondělí v PařížiČeské postupy včetně úspěchu Adama Pavláska |
Když Adam Pavlásek před třemi týdny na ostravském challengeru měl mečbol, ale i tak prohrál, nešlo to dál. „Bouchlo to ve mně. Vyhodil jsem trenéra i kondičního,“ vypráví. „A odjel do Říma s mámou a ségrou.“
Čímž se spustily lepší časy. Challenger v italské metropoli vyhrál, na Roland Garros prošel již přes tři kvalifikační rundy a zvládl i 1. kolo proti Bašičovi, v dalším jej čeká světová dvanáctka Schwartzman. Svět je zase barevnější: místo zmaru si Pavlásek hýčká devět úspěšných zápasů za sebou.
Přitom jste nedávno říkal: Jestli to dál půjde takhle, snad bude lepší dát si od tenisu pauzu.
Upřímně, po Ostravě jsem to chtěl zabalit na tři měsíce, úplně vypnout. Přitom jsem pořád věřil, že to ve mně je, že to jednou přijde, ač už okolí nevěřilo. Neměl jsem radost, byl jsem znechucený, ale nechtěl jsem to zabalit. Věděl jsem, že tenis umím. Hrozně mi pomohl mentální kouč. Tyhle krize potkají více hráčů, nejen mě. Pak jde o to, jak se dlouho v tom babráte. Asi se stal zázrak, že tu vůbec jsem, a nechytám ryby někde u rybníka.
Chmury mizí. Adam Pavlásek teď prožívá lepší fázi své tenisové kariéry.
Kde hledat zlom?
Mám čistou hlavu. Neřeším ptákoviny, jenom tenis - a užívám si ho. Zatím strategie být sám funguje. Už teď ale hledám kouče; čím dřív, tím líp. Není to špatné jako krátkodobý impuls na měsíc nebo dva, u mě to skvěle zafungovalo. Dlouhodobě to ovšem u profihráče to nejde.
Proč jste se k podobné revoluci odhodlal?
S týmem jsem nebyl úplně šťastný. Čekal jsem víc. Byl jsem ve stadiu, že jsem si chtěl dělat vše podle sebe. Fungovat na turnajích sám. Změnit auru. Po tom rozhodnutí to ze mě spadlo; nechci říct, že byla přítěž mít u sebe trenéra a kondičního, ale když jsem to udělal, cítil jsem se úplně jinak.
Roland GarrosPavouky turnaje |
Není těžké nemít nikoho, kdo na vás dohlédne?
Když je člověk sám, tak má dvakrát větší motivaci makat víc. Nikdo mi do toho nekope. Nikdo mě nebuzeruje. A zároveň po tom, čím jsem si prošel, nechci trenéra, co bude kamarád a nebude mi dávat čočku. Já potřebuju tvrdou ruku.
Takže pořádného rasa?
Já jsem v tom těžký oříšek, specifický člověk. Potřebuju být veden a sekán: dřina, ne lážo plážo. Hledám někoho, kdo bude vůdcem týmu. V Česku je takových lidí hrozně málo - a když jsou, jsou zadaní.
Jak moc vám pomáhá mentální kouč Rostislav Helfštýn?
Je tady s tátou se mnou, dokázal se mnou udělat strašnou přeměnu. Najednou jsem začal vnímat tenis úplně jinak. Hraju bez tlaku. Byl jsem ve stádiu, kdy jsem tenis nemiloval. Byl jsem zraněný, všechno se mi bortilo. Přehodnotil jsem to. Byl jsem dřív nastavený jako robot, každý den tři hodiny tenis, den co den. Udělal jsem v tom změnu.
Jakou?
Trpěl jsem negacemi, které přebily všechna pozitiva. V únoru už jsem cítil, že není co a není kudy. Jsem rád, že mi dokázal přenastavit hlavu. Dřív jsem při zápasech nadával, létaly míčky i rakety. A teď? Když něco zkazím, tak zkazím. On kazí i Federer.
Spokojený člověk rovná se spokojený tenista?
Přesně tak. Když jsem šťastný mimo kurt, tak to přenesu i do tenisu. Prožíval jsem těžké období i v osobním životě, měl jsem hlavu zapranou nesmysly. Všechno špatně. Neměl jsem prostor na kurtu přemýšlet. To teď, když jsem v hlavě prázdný, dokážu během míčků přemýšlet. Dokážu rozlišit negativní od pozitivního.
Pozitivní je najednou i materiální stránka, ne? Bojovat na grandslamech je velmi slušně placená část vašeho řemesla.
Je to pro mě příjemná nálepka, když hraju druhé kolo grandslamu. Tenis je jako puzzle a když do sebe všechno zapadá, tak výsledky přijdou. Je zvláštní, že se mi to podařilo bez jakéhokoliv týmu. Ale co se má stát, to se stane.
