Psal se rok 1982. Předtím, než Helena Suková nastoupila v Luganu k důležitému zápasu proti Američance Chris Evertové, volala domů otci. "Co máma?" ptala se. "Jo, byl jsem v nemocnici,“ odvětil. Víc neprozradil.
"Zatloukal, abych s Evertovou v klidu odehrála,“ vypráví Helena. "Až po zápase mi do telefonu řekl: No, máma včera umřela.“
Nešťastná jízda po zábradlí
Věra Pužejová, maminka Heleny, byla od dětství živel. Tohle že je holka? Malá Věra lezla přes ploty, šplhala po stromech jako Tarzan, prala se s kluky a vyhrávala.
Otec, profesor chemie, ji nasměroval na gymnázium a hospodářskou školu. Cíl: budeš účetní. Solidní místo. Jenže s basketbalem to dotáhla málem do reprezentace, závodně běhala, plavala. I tenis zkoušela, nejprve jako doprovod sestry Mileny.
Technika mizerná, zato vůli vítězit, tu měla obrovskou. Pak si při basketbalu zlomila zápěstí a nadšenec Pavel Benda jí řekl: "Do roka a do dne vyhraješ tenisové mistrovství republiky.“ Stalo se. V zimě a mrazu odhrabávali na plzeňských kurtech sníh, aby mohli trénovat. Indiánským během se vydávala dva kilometry do práce a zase zpět. Bláznivá holka? To je fuk, ať si to všichni myslí.
Šla za lepším do Prahy, bydlela v podnájmu a zase dřela. Největší odměny se dočkala až po třicítce. Tehdy, v roce 1962, odlétala doWimbledonu s myšlenkami: Tohle je tvá poslední příležitost. Klid, nebo to skončí jako Waterloo.
|
Osobnosti rodu Cyril Suk starší (1942) Helena Suková (1965) Cyril Suk mladší (1967) |
Ač nepatřila mezi favoritky, pronikla do finále. Večer před finálovým zápasem se Susmanovou se však zranila. "Za absurdních okolností,“ vypráví Helena. "Za mámou tehdy přišli do hotelu reportéři a požádali ji, že by bylo báječné udělat fotografii, jak se veze po zábradlí schodiště. Máma skočila na zábradlí, sjela po něm, dole zakopla o koberec a už to bylo. Pohmožděný kotník na levé noze.“
Finále prohrála. O dva roky později ukončila kariéru a stala se reprezentační trenérkou. Po emigraci Martiny Navrátilové soudruzi z ÚV KSČ rozhodli, že Sukovou vyhodí. Za trest. "Naštěstí se za ni tvrdě postavil táta. Jinak by s mámou zametli.“
Přísný otec-funkcionář
S manželem Cyrilem Sukem se Věra seznámila v roce 1958. Na dvorcích, jak jinak? V jednašedesátém měli svatbu. Ona byla o jedenáct let starší, cestovala po turnajích a finančně táhla domácnost, on ještě studoval ČVUT.
Ve své autobiografii Věra Suková psala: "Našla jsem si manžela, sparingpartnera a trenéra v jedné osobě.“ Cyril pocházel z tenisové rodiny, vyhrál i dorostenecké mistrovství Československa, než přesedl na funkcionářské židle.
S dětmi Helenou a Cyrilem bydleli na Petřinách v panelákovém bytě 2+1. Dny trávili na kurtech Sparty, víkendy na chalupě u Škvorce. "Jezdilo nás tam z příbuzenstva asi patnáct. Pro vodu se chodilo do studánky, byl tam jen suchý záchod, žádné sprchy, žádný telefon. S dědou, strejdy a bratranci jsme hrávali fotbal, no prostě nádhera,“ vzpomíná Helena Suková.
V rodině platily dvě zásady: O tenise se doma nebaví. A škola je přednější než sport. Dětem nikdo neřekl: Z vás budou tenisoví profesionálové, tak makejte. "Ale naši to skvěle zvládli takticky. Školička na Spartě nám připadala jako nenucená hra, legrace. Přitom to měli všechno pod kontrolou.“ Naopak exkurze do umělecké sféry skončily fiaskem.
"Já nenáviděla klavír a brácha housle. Žiletkou si nařezával prsty, aby nemusel cvičit.“ Máma bývala naoko tou hodnou, která jim vše dovolovala. Táta platil za přísného. "Třikrát jsem dostala i výprask. Vždycky jen já. Na bráchu mu už nezbyly síly.“
V roce 1982 začal být hodný i táta. Ale to už mámu neměli.
Smrt zasáhla rodinu
Těžký mozkový nádor, prognóza fatální. Děsivou diagnózu pronesli lékaři u lůžka Věry Sukové již v roce 1980. "Tou dobou jsem začínala hodně jezdit po turnajích,“ vzpomíná dcera. "Vždycky jsem se vrátila a navštívila mámu v nemocnici. Chodila na chemoterapie, slezly jí vlasy, nosila paruku.“
První operace prodloužila Věře život o rok a půl. Podruhé byl stav beznadějný. "Nám dětem však pravdu neřekli. Jen jsme věděli, že se něco děje.“ Matčině smrti Helena odmítala uvěřit. "Namlouvala jsem si, že jen někam odjela jako trenérka a zase se vrátí. Teprve když mi na pohřbu všichni kondolovali, dolehlo to na mě.“
Bratr Cyril snášel životní zlom ještě hůř. Otec táhl rodinu, řediteloval na železnicích a do roku 1990 vedl i Československý tenisový svaz. Porevoluční kvas ho z tenisového dění vystrnadil. "Lidé, co od něho předtím pořád něco chtěli, najednou měli pocit, že tátu musí sesadit. Což byla obrovská chyba. Byl jedním z posledních, kdo to myslel srdcem a chtěl pro náš tenis něco udělat.“
Co dál?
S tenisem Helena málem skončila už v šesti letech. "Měla jsem skoliózu páteře a kratší nohu. Lékaři mi sport na rok zakázali,“ vypráví. Postavila si hlavu, tenis hrála aspoň levou rukou, vydržela.
Díky tomu dvakrát okusila finále na Australian Open i US Open, čtrnáctkrát pozdvihla grandslamové trofeje za čtyřhry či mixy. A Martinu Navrátilovou připravila o zisk Grand Slamu. Při zápase vysoká věž, která se probíjela na síť. Mimo kurt? Někdy umíněná, ale jinak férová a rovná holka, říkal o ní Jan Kurz, jeden z trenérů.
"Ale ten Wimbledon, ten jsem chtěla v singlu vyhrát,“ vzdychne Helena. Největší sen si nesplnila. Jako máma.
Od chvíle, kdy v roce 1998 opustila turnaje, hledá nový smysl života. Zkoušela vést restauraci, kandidovala na prezidentku svazu nebo trénovala dceru svého kouče Tamaru Jiříkovou. "Práci, která by mi nahradila pocit z vítězství na kurtu, jsem zatím nenašla,“ přiznává. V pražském domku dovádí se svými dvěma psy. A bratru Cyrilovi radí: "Nekonči. Hraj, dokud to jde.“
Cyril hraje dodnes
Jako malí se s bráchou často prali. "Byl kazisvět, ničil moje hračky,“ vypráví ona. "Neuměla prohrávat. Když nevyhrála v člověče, nezlob se, házela figurky z okna,“ povídá on.
O dva roky mladší Cyril vyrůstal v Helenině stínu. "V začátcích jsem se bráchovi snažila pomáhat,“ říká. Kosmnáctinám mu dala auto, zaplatila i trenéra, cesty.
Ekvilibrista u sítě, velký dříč s citem pro míč. Takovým tenistou je Cyril Suk. Neprosadil se ve dvouhře, zato pronikl mezi nejlepší světové deblisty. Grandslamové tituly ze smíšené čtyřhry získal též po boku sestry.
V osmatřiceti letech stále objíždí turnaje, ačkoliv od spoluhráčů v žertu slýchává: Budeme tě muset odstřelit, jinak se tě nezbavíme. Bolí ho lokty, achilovka, záda. Drží se sestřiny rady, zároveň však napodobuje i otce. Ještě za kariéry se stal šéfem daviscupového týmu.
S vlastní rodinou tráví část roku na Floridě, jeho dvanáctiletý syn dostal opět jméno Cyril. Do školy chodí v Americe i v Česku, plynule přechází z jedné řeči do druhé. Ale místo tenisu hraje golf. "A výborně. Už teď má handicap 2,9,“ připomíná jeho teta.
Konec rodinné tenisové tradice? Ne, je tu ještě devítiletá Cyrilova dcera Natálka. "Prý se podobá naší mámě. Táta jí říká malá Pužejka.“ Na ní teď bude, aby žena ze Sukova rodu konečně vyhrála Wimbledon.
