Něco tu však nesedí.
Dá se pochopit, že si někdo na večírku zakouřil drogu, aniž věděl, jaké důsledky mu to přinese. Jenže Ulihrach a cílený doping? V sedmadvaceti stále ještě klukovský svéráz z Kolína nikdy nenaplnil potenciál špičkového světového hráče.
Určitě měl na víc, než zatím dokázal, ale nikdy netoužil po bolestivém životě tenisového askety.
Hrát v pohodě, na co má, k obědu si dát svíčkovou, natáhnout se k televizi nebo zajít v klidu na diskotéku, takový vždycky Ulihrach byl.
Doping berou jiné typy. Maximalisté, kteří jsou na stropě sil a nemohou dál než s pomocí zakázaných látek.
Kdyby jen sáhl do svých rezerv, musel by Ulihrach dávno být v první světové dvacítce čistou cestou. Pořád lze ještě doufat, že to věděl a stále ví.
