Po sedmadvacátém titulu z WTA Tour, který v neděli dobyla ve Stuttgartu, zvládla mediální povinnosti, naložila si do auta zavazadla, rakety a trofej pro šampionku. Sedla za volant a hodinu a půl po proměněném mečbolu v partii s Estonkou Kontaveitovou (6:3, 7:6) už pádila na Prahu.
„Dorazila jsem po půlnoci a dala si skleničku vína na usnutí,“ řekla Kvitová v pondělí odpoledne na Spartě. Usměvavá, blažená. Bujaré křepčení ke spokojenosti nepotřebuje. V dějišti Prague Open přijímala blahopřání, dostala obří pugét a dort s číslem 27.
V počtu titulů jste dotáhla Hanu Mandlíkovou. Z českých rodaček je před vámi pouze Martina Navrátilová. Co vy na to?
Statistiky nějak pečlivě nesleduju, ale tuhle jsem zaregistrovala. Nejsem z ní zvlášť vedle, ale uvědomuju si, že u nás máme spoustu legend. Jsem vděčná a svým způsobem hrdá, že jsem se mezi ně zařadila.
Stalo se vám někdy, že jste cestou z vyhraného turnaje řídila?
V Linci na podzim 2011. Je fajn, že se nemusím přesouvat na letiště a hlídat, kolik kilo váží má zavazadla.
Čím pro vás bylo 36. finále na WTA Tour výjimečné?
Po dlouhé době mi stačily dva sety, zvládla jsem ho, aniž bych s sebou měla aspoň jednoho z trenérů. Poprvé jsem vyhrála ve Stuttgartu.
Jak vás motivovala skutečnost, že jste předchozí finále v Melbourne a Dubaji ztratila? Chtěla jste dokázat, že tři mače o titul za sebou neprohrajete?
Tu myšlenku jsem měla v hlavě před zápasem, při něm naštěstí ne. Říkala jsem si: Do třetice všeho dobrého! Porážky v Melbourne (s Ósakaovou) a Dubaji (s Bencicovou) mě hodně mrzely. Hlavně ta z Australian Open. Finálová statistika se mi po nich trochu zhoršila, ale jsou to jen čísla. Teď jsem ráda, že jsem ovládla zase jiný turnaj.
Petra Kvitováa triumf ve Stuttgartu |
Jaká je nová trofej do sbírky?
Jako všechny ostatní poputuje k rodičům do Fulneku. Je docela těžká, taková řadící páka. Je elegantní, hezká, unikátní, ne úplně tenisová. Jsme spíš zvyklí na poháry a vázy.
Nejoblíbenější jsou ale stříbrné podnosy z Wimbledonu, že?
Ano. Jsou vzácné a taky se mi líbí, jak ty talíře (Venus Rosewater Dish) vypadají. Když se na ně podíváte zblízka, jsou opravdu krásně propracované a jedinečné.
Co si počnete s modrým sportovním vozem porsche, darem od sponzora turnaje?
Zatím zůstalo ve Stuttgartu. Můžu si zvolit výbavu a úpravy podle svých představ. Ještě nevím, co si s ním počnu. Ale na tenisové akce s ním jezdit nebudu, nevešly by se mi do něj bágly.
Na oslavu tentokrát vůbec nebyl čas. Kdy jste vlastně zažila nějakou opravdu vydařenou?
Vždycky po finále Fed Cupu, kdy se to vyloženě nabízí. Radost sdílíte s celým týmem, je konec sezony. Na turnajích jsem vždycky strašně vyčerpaná. Vím, že by se titul měl zapít. Ale není mi příjemné pařit z povinnosti. Po návratu ze Stuttgartu jsem si doma dala skleničku vína na spaní. Oslavila jsem si to hezky sama, což bylo fajn.
Obvykle říkáte, že se ve finále vyhecujete, jelikož už před sebou na turnaji vidíte cílovou pásku. Vybavujete si vůbec své první vítězství na WTA – po utkání s Benešovou před deseti lety v Hobartu na Tasmánii?
Vzpomínám si velice dobře. S Ivetou jsme bydlely na jednom pokoji, obě nás vedl David Kotyza, který ani nešel na kurt. Chodil někde po areálu a možná se občas podíval zpoza plotu. Radost jsem prožívala spíš uvnitř. Nemohla jsem nějak extra jásat, když jsem vedle sebe viděla smutnou Ivetu.
Která finále se vám vlastně nejvíc vryly do paměti?
Obě wimbledonská, to je jasné. Pak taky Masters v Istanbulu, třísetové drama s Vikou Azarenkovou.
Kde jste se na titul nejvíc nadřela?
Asi loni v Madridu. I když finále nebylo tak dlouhé.
Počkejte, vždyť bitva s Bertensovou trvala skoro tři hodiny...
Aha, no vidíte. Nejvíc mě dostal nabitý program celých dvou týdnů. Po vítězství v Praze jsem spěchala do Madridu. Pak jsem se bála, že to s Kiki snad nedohraju. Těžkou cestu jsem musela urazit taky ve Wimbledonu, kde jsem celý druhý týden hrála s natrženým stehenním svalem a musela brát prášky na bolest.
Která finálová porážka vám nejvíc trhala srdce?
Letošní Australian Open každopádně vede. Byl to grandslam. Ve druhém setu jsem ještě odvrátila mečboly. Bohužel mi nevyšel začátek třetího.
Po proměněném mečbolu pouštíte raketu, někdy padáte na dvorec. Činíte tak spontánně?
Nic neplánuju. Přijde to samo. Třeba po zápase o bronz na olympiádě v Riu jsem si klekla a rozplakala se. V neděli jsem pocítila štěstí, zadostiučinění a úlevu, že jsem to letos napotřetí dala. Vyhrála jsem hned první antukový turnaj a všemu na něm čelila sama.
Jsou emoce krátce po dobytí titulu tak silné, že člověka až omráčí?
Ano. Myslím, že to tak je. Proto nejspíš většina lidí sportuje. Pocit vítězství jinde nezažijete. Nemůžete si ho někde koupit. Vůbec nic se mu nevyrovná.
