Klíčová slova pro ni, kouče Jiřího Vaňka a kondičního specialistu Davida Vydru jsou smích, vidličky do žeber. A taky pravda a láska, jakkoliv to kdekomu může znít pateticky až hanlivě.
„Beru svůj tým jako rodinu. Potřebuju s klukama mít hlubší vztah. Zůstali se mnou i v nejhorších časech. Rozumíme si. Jsem s nimi ráda a snad i oni se mnou,“ řekla sedmadvacetiletá levačka poté, co postoupila do čtvrtfinále US Open.
Její tažení bylo senzační. Po přepadení a operaci ruky. Po palčivých porážkách na srpnové zámořské sérii: 2:6, 0:6 s Bellisovou. 2:6, 3:6 se Stephensovou. 2:6, 1:6 s Čang Šuaj.
Nebylo by divu, kdyby Kvitová propadla splínům. Takhle si - zvlášť po červnovém triumfu na turnaji v Birminghamu - svůj comeback nepředstavovala. Že by ovšem hledala viníky ve své blízkosti? Že by byla nevrlá na trenéry, kteří mají doma rodiny a trmácejí se s ní po světě?
„Byla smutná. Ale spíš kvůli nám,“ říká Vydra. „Má to svoje velké srdce. Povzbuzovala nás, ať neklesáme na mysli a nepanikaříme. Starala se, abychom byli v pohodě. Věřila, že to přijde.“
Přišlo to v New Yorku, kde nevyzpytatelná slečna z Fulneku náhle nalezla svou čarovnou zónu. V ní zapomíná na celý vesmír, nehloubá o taktice a řídí se pouze intuicí. „Přitom je připravená tak na osmdesát procent,“ tvrdí Vydra. „Potřebuje zápasovou praxi, aby zlepšila pohyb po kurtu. Ani ruka samozřejmě není úplně v pořádku.“
Stále nedokáže sevřít prsty v pěst. Ač raketu většinou udrží, hlavně při servisu jí slabší stisk musí vadit. I proto v každém utkání natropí pár dvojchyb navíc. Ona ani její parťáci však kvůli tomu nebědují.
„Prostě hraje s tím, co má,“ říká energií sršící šprýmař Vydra. „Znáte ji. Když si nastaví hlavu a necítí tlak, je jí úplně jedno, kdo stojí na opačné straně sítě.“
Nejen velké srdce, ale i křehká duše je pro Kvitovou typická. Zvlášť po děsivém zážitku z loňského prosince. „Už nikdy asi nebudu úplně normální hráčka,“ konstatuje. Ještě připustí, že jí občas - dokonce i při zápase - v mozku vyšlehnou nepříjemné záblesky. Podrobnosti o šoku zostří na krku a krvácejících řezných ran si nechává pro sebe.
„Je silná, spoustu věcí si řeší uvnitř,“ tvrdí Vaněk. Do tenistčina společenstva patří někdejší hráč Top 80 od loňského podzimu, čili o dost kratší dobu než bývalý triatlonista Vydra, jehož Kvitová angažovala na jaře 2015.
Přesto do něj dobrácky působící chlap náramně zapadl. Ví, že na ni neplatí vojenský dril. Nerozkazuje. Nekřičí. Záhy zjistil, že nejpodstatnější je pochopení. Obvykle jí taky kryje záda, když někde prochází davem, aby se cítila bezpečněji.
O víkendu ovšem s Vydrou zírali, když jim Kvitová oznámila, že vyráží na procházku po Manhattanu. Úplně sama. „Rozloučili jsme se v deset dopoledne a viděli se až v půl jedné,“ vyprávěl Vydra.
Ne že by bydleli na jednom pokoji a trávili spolu každou chvíli. „Když si Péťa chce pustit Ordinaci, tak řekne, že na nás nemá čas,“ líčí Vydra. Ale jinak bere V+V jako bratry. Prospívá jí bezstarostná nálada, kterou šíří: „Sport není pupek světa.“
Legrácky. Věčné sázky. Salvy rýpanců, jež trenéři nazývají vidličky do žeber. A někdy syrová upřímnost, když jí třeba zpod tenisových šatů na zádech divně vykukuje ramínko od podprsenky.
„Povím jí i věci, které jiná ženská nerada slyší,“ tvrdí Vydra. „Říkáme si pravdu, což v tenisu není běžné. Ona se neurazí. A zároveň třeba ví, že pochvala je opravdu pochvala a ne nějaká přetvářka.“
Kvitová a její vysmátý gang působí na WTA Tour jako zjevení. Šéfová přikyvuje: „Je to vzácnost.“
