„Vždycky, když se Juniorka koná, tak si na to své vítězství vzpomenu. Ne tedy nějak extra často, ale zato moc rád. V mé, bohužel krátké, tenisové kariéře je to jeden z největších úspěchů,“ říká Čížek.
V jaké pozici jste tehdy do turnaje vstupoval?
Dřív juniorka mezi hráči měla trochu jinou vážnost, nebylo tolik termínových kolizí a hráli tu všichni, kteří měli. Bylo to ještě dohromady se Slovenskem a já byl spolufavoritem turnaje, ne vyloženě favoritem, protože jsem v dorostenecké kategorii byl teprve druhým rokem.
Nakonec jste však vyhrál dvouhru i čtyřhru.
To bylo s kolegou Tomášem Dvorečkem, který, stejně jako já, hrál i hokej. Nějak nám to prostě sedlo, rozuměli jsme si a vyhráli jsme poměrně v klidu. Ještě jsem se pak dokonce zúčastnil turnaje v mixu, tam jsme však prohráli v semifinále, nebo finále, to už si nepamatuji.
Co to udělalo s vaší další kariérou?
Byla doba, jaká byla, takže nebylo moc výjezdů do zahraničí, ale přesto jsem se dostal na mezinárodní turnaje, kde jsem potkal budoucí dobré hráče. Byl jsem v kádru pro Galeův pohár a v Mariánských Lázních jsem třeba nastoupil proti Bulharsku. Musel jsem se však v té chvíli rozhodovat mezi hokejem a tenisem, takže moje kariéra s raketou skončila.
Jak složité to bylo rozhodování?
Velmi, bylo mi sedmnáct a hokej jsem hrál také na úrovni, která mi dávala určité vyhlídky do budoucna. Hlavně tam na mě začali tlačit, abych se pro něco rozhodl, takže jsem tenis hrál ještě rok po Juniorce, a pak jsem ukončil kariéru. Bohužel strašně brzo, takže se vlastně neukázalo, jestli na to mám, nebo ne, ale takový je život.
Bylo zpětně správné vyměnit raketu za hokejku?
Člověk je potom vždycky chytrý. V hlavě se k tomu vracím, ale nedělám z toho žádné drama. Hokej jsem hrál dalších deset let na místní prvoligové úrovni, takže se v tom nebabrám.
ProfilRadovan Čížek Narodil se v roce 1953 a v šestnácti letech se stal prozatím posledním Pardubákem, kterému se podařilo vyhrát Pardubickou juniorku (42. ročník). Rok po tom s tenisem skončil a vrhnul se na dráhu prvoligového hokejisty v dresu Tesly Pardubice, se kterou v sezoně 1972/1973 oslavil její první titul. Později se však k raketě opět vrátil a v novém tisíciletí začal úřadovat v seniorském tenisu. V roce 2003 vyhrál halové mistrovství Evropy a mistrovství světa, přičemž se stal prvním hráčem světového žebříčku. To celé potom zopakoval i následující rok. V roce 2013 přidal do sbírky další triumf na mistrovství světa v kategorii 60 a více let. Dnes je spokojeným důchodcem a nadále objíždí seniorské turnaje. |
Ještě aby, vždyť jste byl u vůbec prvního titulu Tesly Pardubice.
Pohyboval jsem se tehdy na pomezí třetí čtvrté lajny, takže jsem hrál-nehrál, ale ano, mám titul. V prvním týmu jsem byl tři sezony od roku 1970, potkal jsem se se špičkovými hráči Crhou, Panchártkem, Vohralíkem, Martincem, Šťastným, Novákem, Palečkem a spoustou dalších... Neskutečné legendy, jsem moc vděčný, že jsem si s nimi mohl zahrát.
V tenisu jste měl určitě po Juniorce také nabídky do lepších družstev, ale nešel jste...
Jo, chtěli mě v Ostravě a ve Spartě prakticky hned po tom vítězství, ale bylo mi sedmnáct. Rodiče mi to tehdy nedoporučovali, rozmlouvali mi to, tak jsem na jejich rady dal. Neměl jsem svoji hlavu tak postavenou, abych se najednou sebral a šel se starat sám o sebe. Doba tehdy byla složitá.
Hrál jste v období Pražského jara či vpádu vojsk Varšavské smlouvy... Díky tenisu i hokeji jste byl venku, nenapadlo vás tam zůstat jako řadu dalších?
Jednou nebo dvakrát v roce jsme někam jeli, ale nikdy mě nenapadlo, že bych tam zůstal. Nešel jsem ani do Ostravy, natož být někde za hranicemi. Na emigraci jsem nikdy nepomyslel, to by bylo hodně těžké.
Měl jste naopak s vycestováním někdy problém?
Tenisový svaz měl tehdy turnaje, kam posílal svoje nejlepší mladé hráče. Já žádnou diskriminaci ze strany úřadů necítil, ačkoliv třeba můj táta vrátil stranickou legitimaci, což byla v padesátých letech docela drzost, protože komunisti to tu dost přísně rovnali do latě. Naštěstí mně to ale režim nepředhazoval.
V čem se z vašeho pohledu tenis změnil?
Úplně ve všem. Materiálově, tréninkově, výživou, koučinkem, mentální přípravou... Taky jdou do sportu úplně jiné peníze. Obměnou prošly všechny aspekty, které ovlivňují růst hráče. Dalo by se říct, že dnes už je to jiný sport.
Co bylo hlavní gró vašeho tréninku v šestnácti letech?
Měl jsem dobrou kondici z hokeje, což pro mě byla výhoda. Co se týká tréninků, tak sparing byl v Pardubicích trochu horší než třeba v Praze, ale já byl pilný. Hrál jsem se staršími spoluhráči z druholigového Dynama a technicky mi radil otec a někteří trenéři. I když to nebylo tak kvalitní, protože tréninky byly skupinové a nikdo se vám nevěnoval jako dnes.
A co vybavení? Kolik jste měl na Juniorce třeba raket?
Dvě, ale byly špatné. Malé hlavy, dřevěné, těžké s hrozně tlustými držadly... Dneska byste si s nimi nezahrál, ale zase je jasné, že tehdy to byl jiný tenis, době to odpovídalo. Všichni na tom byli stejně.
Dnes hrajete moderní tenis na seniorských turnajích, což znamená, že jste musel projít celým přerodem. Kdy nastal největší zlom?
S malou pauzou mám za sebou padesát šest let tenisu a velká změna přišla s dominancí Švéda Björna Borga. Ten začal hrát přerotované údery s trochu jiným držením rakety a člověk se musel přeučit, protože naším stylem se najednou nedaly hrát míče ve větší výšce. Bylo to zhruba někdy kolem roku 1980.
Kdyby vám dnes bylo šestnáct, dokázal byste na Juniorce znovu uspět?
O tom silně pochybuji, chodím se na to koukat a dnes jsou ti kluci oproti nám dost vytáhlí. S tou výkonností, kterou jsem tehdy měl, bych nejspíš nepřelezl ani přes první kolo.
Navštívil jste nějaké letošní zápasy?
Letos ne, protože jsem se nedávno vrátil ze seniorského turnaje ve Švýcarsku a ještě na jeden mířím, ale třeba minulý rok jsem něco viděl, a když je tenis v Pardubicích, tak jej určitě sleduji.
O aktuálních favoritech ale jistě povědomí máte.
Vím, že ti kluci jsou v juniorské špičce, především v deblu. Další věc je, co se bude dít dál. Ta cesta je plná problematických zlomů a v moderním tenisu je těžké se prosadit. Záleží na mnoha okolnostech.
„Na dnešní Juniorce bych nejspíš nepřelezl ani přes první kolo.“ |
Byla za vašeho mládí šance dostat se na juniorku Wimbledonu a jí podobné?
Zrovna na tom Wimbledonu jsem si rok po vítězství na Juniorce zahrál. Přijel jsem tam vlakem bez tréninku a vyhrál jsem první kolo. V dalším jsem pak dostal domácího hráče, který to měl zmapované a s ním jsem neměl šanci. Dnes je tráva pomalejší, ale tehdy to bylo neskutečně rychlé.
Pořád se motáme kolem vítězství v roce 1969. Co se vám z něj vybaví jako první?
Sláva po finále. Přede mnou v roce 1959 vyhrál Adolf Kacovský, který žil také v Pardubicích, a já po deseti letech byl další domácí vítěz, takže to byla velká radost. Přišlo hodně lidí, myslím si, že dokonce chodilo i víc než dnes.
Kacovský je bývalý trenér Rogera Federera. Určitě jste kamarádi, měl jste díky němu možnost se třeba s Federerem potkat?
Neměl, to je zase jiný svět. Ale s Dolfou jsem se o něm hodně bavili, říkal, že když byl mladý, tak se pořád na kurtu strašně zlobil a všechno prožíval. V přechodu z juniorů se pak nějak srovnal a dnes je to naprostý gentleman. Emoce samozřejmě má, ale pod kontrolou a je určitým vzorem pro mladé hráče.
Už jsme se bavili o vaší hokejové kariéře. Když však skončila, vrátil jste se znovu k tenisu, jaké to bylo opět držet raketu?
Tenis byl trochu jinde, ale během roku jsem se zase dokázal vypracovat na určitou úroveň. Jezdil jsem na celostátní turnaje v rámci naší země a dostal jsem další nabídku hrát tenis v Ostravě, což byla extraliga a pro mě vyznamenání.
Chtěl jste si vrátit i to, že jste Ostravu v mládí odmítl?
Už jsem byl dospělý člověk. Na jednu stranu to nebylo dobré, protože jsem zase odjížděl od rodiny, ale měl jsem pořád touhu zahrát si extraligu, takže jsem se snažil to dohnat a zkusit si to. Jsem rád, že jsem to udělal.
V posledních letech jste zaznamenal řadu úspěchů i na seniorské úrovni.
Hrál jsem chlapský tenis do padesáti let. Jako starý blázen jsem jezdil na turnaje a hrál jsem druhou i první ligu. Po padesátce už hraji seniorský tenis, kde se mi první rok (2003) podařilo vyhrát halové mistrovství Evropy a mistrovství světa. Byl jsem první ve světovém žebříčku a to samé se zopakovalo o rok později. Také jsem pak vyhrával turnaje v rámci seniorského okruhu ITF a v roce 2013 jsem znovu vyhrál MS, tentokrát v kategorii 60 +.
Dá se tedy říct, že jde o úspěšnější období než to mladistvé?
To ne. V seniorském tenisu se schází rozmanitá úroveň. Jsou tam výborní hráči, a pak přijedou ti, kteří to neumí a jen si jdou pinknout jedno kolo. Je pravda, že v závěrech turnajů jsou už všichni dobří, ale srovnávat se to určitě nedá.
