„V posledních letech své kariéry jsem měla pocit, že pokud ještě nějaký grandslam vyhraju, bude to na antuce,“ sdělila Američanka před začátkem letošního francouzského majoru v rozhovoru pro evropská média, kterého se účastnil i iDNES.cz. „Byl to můj nejlepší povrch a moje největší šance.“
V té době měla na kontě už neuvěřitelných 17 grandslamových trofejí a právě na pařížských dvorcích se jí dařilo nejvíce. Evertová byla proslulá svou konzistencí a zdobila ji přesná hra od základní čáry. Mezi lety 1975 a 1986 byla buď jen na prvním, či druhém místě světového žebříčku.
Jak Češi vyhnali ze země Navrátilovou. Emigrace? Nejdřív to byla jenom fáma |
Až tak fenomenální tenistkou se stala. Jen Navrátilová dokázala být ještě o něco lepší.
A tak všichni i při jejich finálovém souboji na Roland Garros 1986 favorizovaly československou rodačku. Mimochodem tyto dvě se na kurtu střetly celkem osmdesátkrát, z toho šedesátkrát se utkaly ve finále.
Jejich bitvy přitahovaly k ženskému tenisu nevídanou dávku pozornosti. Však se také před čtyřiceti lety tribuny na hlavním dvorci Philippa Chatriera zaplnily až do těch úplně nejvyšších míst. Všichni chtěli sledovat souboj těch nejlepších hráček světa.
„Mademoiselle Martina Navratilova, madame Chris Evert-Lloyd,“ ohlásila umpirová rozhodčí. A zápas začal.
V prvním setu jasně dominovala Navrátilová, pak ale o dva roky starší Evertová utkání otočila a zbořila všechny předpovědi, které favorizovaly její kolegyni reprezentující Spojené státy. Triumfovala 2:6, 6:3 a 6:3.
Hned poté k ní na krátký rozhovor přispěchali novináři, až pak si Američanka došla pro pohár pro šampionku. Posilněna výhrou si později protáhla svou fantastickou kariéru. „Myslím, že právě ten grandslamový titul mě povzbudil k tomu, abych hrála ještě další tři roky. A skutečně jsem hrála ještě tři roky. Chtěla jsem si to užít co nejdéle,“ prozradila.
Nejdůležitější titul však vybojovala už o rok dříve v roce 1985, kdy rovněž slavila na pařížské cihlové drti. „Martina Navrátilová dva roky dominovala. Třináctkrát za sebou jsem s ní prohrála. Na kurt jsem chodila s tím, že stejně prohraju, protože byla tak dobrá a hlavně neměla ve své hře žádná slabá místa,“ popisovala Evertová.
„Pamatuju si, že jsem ji porazila v Miami a pak i v té Paříži. Právě na to jsem byla nejvíc hrdá, protože mě všichni odepisovali. Nikdo si nemyslel, že ještě někdy vyhraju grandslam.“
Ji ale negativní slova nezastavila. Právě naopak, i v pokročilejším tenisovém věku, v sezoně 1985 jí bylo 30 let, na sobě stále dokázala pracovat.
Ruska Andrejevová má první grandslamový titul, polskou senzaci ve finále smetla |
„Začala jsem chodit na síť, začala jsem chodit do posilovny a zlepšila si fyzičku. Opravdu jsem se posunula,“ vzpomínala. „Myslím, že v letech 1985 a 1986 jsem pravděpodobně hrála svůj nejlepší tenis.“
I mladší soupeřky měly co dělat, aby ji porazily. Dodnes drží Evertová několik rekordů, žádná jiná tenistka v Open éře nedokázala sedmkrát triumfovat na Roland Garros. Také je jedinou, která ve třinácti po sobě jdoucích sezonách dokázala ukořistit alespoň jeden grandslamový titul.
Její kariéra byla zkrátka jedinečná.
„Když jsem v roce 1985 porazila Martinu, byla jsem na ten titul asi nejvíc hrdá a cítila jsem po něm největší emoce ze všech osmnácti grandslamů, které jsem vyhrála,“ přiznala. „O rok později jsem si potvrdila, že to nebyla náhoda.“
S Navrátilovou v objetí dokráčela podat umpirové rozhodčí ruku, s československou rodačkou byly i přes jejich vzájemné souboje velmi dobré kamarádky. Jejich přátelství se ještě více utužilo po skončení jejich kariér.
„Jsme si velmi blízké. Teď v červnu nám vyjde společný dokument, na kterém jsme s Martinou pracovaly tři roky,“ prozradila Evertová. „Věnuje se našim kariérám, naší rivalitě a také tomu, že jsme obě ve stejnou dobu bojovaly s rakovinou.“
Navrátilová se již v roce 2010 potýkala s nádorem prsu, v roce 2022 překonala rakovinu hrtanu. Evertová ve stejné době dvakrát podstoupila léčbu rakoviny vaječníků.
I tato zkušenost je ještě více spojila, teď jsou v pravidelném kontaktu.
„Martina bydlí asi 45 minut ode mě. Už na nás není žádný tlak spojený s výhrami nebo prohrami. Takže se teď můžeme navzájem vnímat a vážit si jedna druhé.“
A sem tam zavzpomínat i na památné vzájemné bitvy. Třeba na tu, která se uskutečnila přesně před čtyřiceti lety v Paříži.
