V záplavě nedávných úžasných comebacků Rogera Federera či Novaka Djokoviče na jeho návrat mnoho kamer nesvítilo. Býval světovou trojkou, v roce 2016 se prodral až do finále Wimbledonu. Jenže 196 centimetrů vysoký Raonic se proměnil v obra v křehkém těle.
Jedno zranění za druhým. Chvilku hrál, chvilku se zase kurýroval. I loni vynechal Roland Garros kvůli bolavému kolenu. Návrat mezi nejužší elitu vypadal jen jako zbožné přání.
Až současnost léčí. Prozářené australské dny jsou přesně tím, o čem poslední dobou snil.
„Pokud mi moje tělo dá svobodu připravit se podle představ, budu mít vždycky šanci,“ pronesl spokojeně. Jak by ne, když nasazenou čtyřku Alexandera Zvereva znemožnil 6:1, 6:1, 7:6.
Do čtvrtfinále úvodního grandslamu sezony prošlo už několik nečekaných adeptů na titul. Raonic mezi ně jistě patří. „Není žádná sranda vědět, že v prvním kole máte Nicka a pak nejspíš Stana,“ vrátil se k mačům proti domácímu talentu Kyrgiosovi a nedávnému šampionovi Wawrinkovi. Uspěl téměř dokonale, se ztrátou jediného setu.
Zverev je odklizen rovněž. Další sok: Francouz Lucas Pouille, rozhodně ne nehratelný soupeř. Šance jako hrom. Ani s jedním se nepočítalo, prognózy ovšem lze snadno přetlačit aktuální formou.
„Přípravu jsem měl výbornou. Připadám si, že teď jsem lepším tenistou než v roce 2016,“ věří Kanaďan – tehdy prohrál finále v All England Clubu s Andym Murraym a dostal se na třetí místo žebříčku, což je v éře legendární Velké čtyřky opravdu velký počin.
Co přišlo pak, už víte. Ale co bylo, bylo.
„Kvůli všem těm zraněním beru život tak, že nikdy nevíte, co vás potká zítra. Budu zase mimo? Vydržím zdravý? Každopádně si tím víc vážím chvil, kdy je vše v pořádku,“ vyprávěl novinářům v Melbourne.
Australian Open 2019speciální příloha iDNES.cz |
U těch slov spokojeně klepe na dřevo. Zdravý Raonic je totiž vždycky i Raonicem nebezpečným.
„Cítím, že na to mám,“ vyhlíží další výhry ve výhni jižní polokoule. „Chci si zase postupně vybudovat dřívější žebříčkové postavení. Nestarám se příliš o to, co dělají jiní – podstatné je jen to, abych dělal svoje věci správně já. Tělo mám jenom jedno a kdybych mu nevěřil, bylo by to špatně. Spolu to zmákneme.“
Pestrý je jeho životopis: narozen v bývalé Jugoslávii, v dnešní Černé Hoře, jako syn srbských rodičů, kteří před válkou utekli do Kanady. Velký tenisový talent a nebezpečný protivník, který se ale podobně jako Tomáš Berdych musel v nejvypjatějších chvílích pravidelně sklánět před tenisovými titány těchto časů.
Ale třeba už konečně nastal čas na změnu. Obr Milos je momentálně všechno, jen ne křehký.
