Opravdu vám pohled na trofeje tolik pomohl?
Ano. Dívala jsem se na tu velkou a říkala jsem si: „Tu si odnesu, ať se děje cokoliv. Když budu muset ve třetím setu nechat na kurtu duši, tak ji tam prostě nechám.“ Pak jsem se opláchla studenou vodou, znovu jsem se začala soustředit sama na sebe. A to byl ten klíčový moment.
V první hře třetího dějství jste odvrátila tři brejkboly. To vám také jistě muselo dodat sebedůvěru.
Myslím, že můžu s klidem říct, že třetí set by pravděpodobně nevypadal stejně, kdybych tenhle game prohrála. Ve druhém setu jsem ztratila pět her v řadě, takže bylo opravdu strašně důležité začít dobře. Jsem ráda, že jsem zachovala klid.
Jsi bývalá kámoška, žertovala Muchová. Nosková poslala mamince polibek do nebe |
Když jste předtím ve druhé sadě měla mečboly a Karolína je stále odvracela, co se vám honilo hlavou?
Bylo to pro mě hodně těžké. V určitých chvílích mi zamrzla ruka, nohy už nebyly tak rychlé jako předtím. Potom na konci jsem si ani neuvědomovala, že mám další mečbol. Prostě jsem pokračovala dál. Myslím, že právě to mi nakonec zápas vyhrálo – že jsem si to vlastně nepřipouštěla.
Jaké byly vaše pocity, když jste si uvědomila, že jste zvítězila?
Hlavně se mi strašně ulevilo. Spadl ze mě ten stres, to neustálé přemýšlení, jestli vyhraju, nebo ne. Byly to opravdu nepříjemné chvíle. Ale jsem strašně ráda, že se mi to ve třetím setu povedlo dokončit hned na první pokus.
 |
Jak moc jste před zápasem přemýšlela o tom, co budete dělat, když se vám třeba nebude dařit?
Že budu mít pět mečbolů a pak budu muset začínat od začátku, jsme s trenérem Tomášem Krupou v žádném scénáři rozhodně neprobírali. Říkala jsem si: „Jestli prohraješ, bude to tvoje prohra. Jestli vyhraješ, bude to tvoje vítězství.“ Během těch mečbolů jsem se soustředila na spoustu různých věcí. Říkala jsem si: „Tak už je to konečně tady, prostě vrať míček do kurtu a bude to dobré.“
Předpokládám, že byste byla raději, kdybyste vyhrála 6:2, 6:2...
Rozhodně!
Ale vzhledem k tomu, jakým způsobem jste nakonec zvítězila, není to vlastně ještě cennější?
Nevím. Myslím, že kdybych divákům, svému týmu i sobě ušetřila všechen ten stres a všechny ty chvíle, kdy se člověku skoro zastaví srdce, bylo by to asi lepší. Ale vyhrát to právě tímhle způsobem, opravdu si to vybojovat, projít si všemi těmi vzestupy a pády, to má velkou hodnotu. Zároveň se ale z tohoto zápasu musím hodně poučit.
OBRAZEM: Česká radost na grandslamu. Princezna, dojetí a teď dramatické derby |
Všichni si budou pamatovat druhou část, ale působivé bylo i to, jak jste do svého prvního grandslamové finále nastoupila. Dokážete vysvětlit, jak je možné, že jste hned od začátku hrála svůj nejlepší tenis?
Sama nevím, jak se mi to povedlo. Snažila jsem se navodit si stejné pocity jako v předchozích utkáních. Před žádným zápasem jsem nebyla nějak zvlášť nervózní, takže jsem se snažila dodržet své rutiny a všechno, co předtím fungovalo.
Takže jste taky neměla trému?
Dnes to bylo úplně jiné. Odehrála jsem už několik finále, a ať děláte cokoli, tlak v nich vždycky je. Vždycky se snažíte zachovat klid, tvářit se, jako by se nic nedělo. Ale uvnitř víte, že je to nesmírně důležité. Tohle bylo to pravděpodobně nejdůležitější vítězství mého života.
Jak specifické bylo hrát finále proti krajance, navíc vaší kamarádce?
Na okruhu jsem si našla několik přátel, a kdykoli proti sobě nastoupíme, není to jednoduché. Tentokrát jsem si od ní chtěla udržet určitý odstup. Před zápasem jsme se jen pozdravily a tím to skončilo. Myslím, že mi to hodně pomohlo.
Při děkovné řeči jste dojala sebe i diváky. Plánovala jste ji dopředu?
Mluvení bylo docela jednoduché a docela jsem se překvapila, že to ze mě šlo v pohodě. Maminku jsem samozřejmě chtěla zmínit, protože tahle výhra šla opravdu pro ni.
Co vám potom říkaly princezna Kate, Martina Navrátilová či Petra Kvitová, když jste je potkávala?
Bylo to strašně uvolněné, protože jsem si říkala, že teď už asi nemůžu nic zkazit, že jo. Ale v tom víru si člověk ani neuvědomí, co se děje. Vyhrála jsem wimbledonské finále, za chvíli mám odznáček, že jsem členkou zdejšího klubu, potom si podávám ruku s Martinou Navrátilovou a s Petrou Kvitovou, na které jsem se vždycky dívala jako malá holka... Takže až moc momentů na nějakých deset až patnáct minut.
Co trofej, líbí se vám?
Talíř mám všude s sebou, ale myslím, že to je něco, co si plně uvědomím až za pár dní. Určitě je to něco, co si budu pamatovat navždy, ale rozhodně mi potrvá, než mi to dojde.
Víte o tom, že se v Přerově, kde bydlíte, sešly stovky lidí a společně pozorovaly přenos? Určitě tam pro vás budou připraveny velké oslavy.
To jsem upřímně vůbec nevěděla. Až se tam vrátím, tak mě bude chtít vidět asi hodně lidí. Ale já opravdu teď netuším, jaký budu mít další plán. Budu se snažit tohle zpracovat co nejvíce a nejrychleji, ať si to můžu užít. Za pár týdnů zase začíná nový turnaj v Americe, takže to taky bude další lekce, kterou se budu muset naučit.
