Jedenáctá hráčka světa posmrkávala, působila maličko rozespale. Odpoledne se na kurtu v hale Rhenus Sport jen krátce prošla, nahrála videorozhovor pro fanoušky, usadila se na lavičce a klábosila s mužským personálem fedcupového týmu.
Poprvé ve zlaté éře českého družstva v něm není jedničkou, Karolína Plíšková se na žebříčku nachází o pět míst výš. Přesto je pro kapitána Petra Pálu důležitou zbraní a pro soupeřky hrozbou. V posledních měsících se v ní zase probudily instinkty tenisové násilnice, jež mučí nebohé soupeřky až brutálními ránami.
Ve Štrasburku se objevila v pondělí večer po třicetihodinové cestě z Číny. Na dvorci ještě netrénovala, s kondičním koučem Davidem Vydrou zatím pracuje jen v posilovně.
Co všechno jste zažila od zisku titulu Elite Trophy?
Už během finále (se Svitolinovou) jsem si říkala, že ho nesmím moc protahovat, protože nám to brzo letí. Na letiště jsme museli jet dvě a půl hodiny autem. Hodinka pro média proto byla docela hektická. Tiskovka, focení s trofejí. Než jsme vyjeli, David přinesl dva kalíšky s trochou vína, tak jsme si připili. Přes Istanbul jsme doletěli do Prahy, vzali auto a mazali sem.
Nikde jste se v Česku nezastavila?
Ne, přistáli jsme v devět a v deset třicet jsme vyjížděli z Prahy.
Kdo řídil?
První půlku já a druhou David.
Baví vás šoférování?
Jo. Strašně moc. Možná proto, že tolik nejezdím. Nemám vůbec strach.
A trenér ho měl?
Jako když jsem řídila já? Ptala jsem se, jestli by mi něco vytkl. Říkal, že ne. Zas tak rychle nejezdím. Ale ani pomalu.
Chtěla jste být ve Štrasburku co nejdřív, abyste se stihla připravit na víkend, že?
No právě. Tělo je zdevastované, v Číně dostalo zabrat. Naštěstí zápasy netrvaly dlouho. Je lepší být na místě a zvykat si na všechno. Na posun času, na změnu počasí. Jak je tu zima, jsem unavenější. Trochu jsem nastydla.
Kdy se chystáte vyzkoušet kurt v aréně?
Asi ve čtvrtek. Zatím jsme s Davidem dělali nějaké zpevňovačky. Mám docela nahráno. Holky říkaly, že je povrch spíš rychlejší. Myslím, že by to mělo být dobré.
Už na vás dolehlo, že jste v pátém finále a že můžete získat třetí titul v řadě?
Zatím vůbec ne. Nervozita většinou přijde v pátek při losu, kdy už cítím mravenčení. Je jiné, když po letech hrajeme finále venku a ne doma.
Cítíte po poslednějších úspěších větší sebedůvěru?
Cítím se líp. V první půlce roku, kdy se změnila spousta věcí, to nebylo ono. Teď jsem určitě klidnější a víc si věřím.
Zdá se, že vám to na dvorci jde skoro samo. Je to tak?
Mám čistší hlavu, protože jsem nahrála víc zápasů. Vím, že když to napálím... No, nespadne to do kurtu vždycky, ale většinou jo.
Kdyby vám po pokaženém Wimbledonu někdo řekl, že teď budete mít 46 výher, dva tituly...
...a bronzovou medaili z olympiády! To bych si klepala na čelo. Nebo spíš tomu člověku, co se mu v té jeho hlavě děje.
