Další česká hvězda Petra Kvitová se zázračně vykřesala z vážného zranění ruky, které mnozí odborníci považovali za invalidizující, a během jedenácti měsíců po návratu do práce vyhrála čtyři turnaje.
Vítězné gesto Barbory Strýcové.
Barbora Strýcová se ještě ve dvaatřiceti letech stále zavile pere se soupeřkami, jež jsou často o hlavu vyšší, obvykle silnější a mladší. Je šestadvacátá na světě. Ač teď sedmkrát v řadě prohrála, rve se dál.
Minulý týden přiletěla do Prahy legendární Martina Navrátilová. Musela by si otevřít muzeum, aby mohla vystavit všechny své trofeje. Než by hledala pochybný smír s komunisty, raději prchla za svobodou do USA. Nikdy nemlčí, objeví-li nespravedlnost v politice či sportu, v názorech na gaye a lesby nebo v nerovném zacházení s muži a ženami.
Na Prague Open v sobotu fandila Kvitové a předávala rodičům další obdivuhodné dámy Jany Novotné prsten pro členku Tenisové síně slávy. Wimbledonská šampionka z roku 1998 si ho nemohla převzít sama, neboť loni zemřela. I ona byla úžasnou bojovnicí.
Jana Novotná na Turnaji mistryň, kde v roce 1997 zvítězila ve dvouhře i čtyřhře.
Pět jmen, pět povah, pět příběhů. Rychle se mi vybavily poté, co vzplála chytlavá diskuse o vhodnosti vrcholového sportu pro ženy. Dle některých (samozvaných) expertů je klání na nejvyšší úrovni ničí, zatímco mužské nátuře svědčí. V hloubi duše údajně dychtí po remíze. Raději jen trénují, než by toužily po triumfu nad sokyní. Jejich skutečné hrdinství prý spočívá v praní ponožek, dovážení dětí do školy a vaření čaje z čerstvých bylin pro manžela. Zarazila mě stereotypní zobecnění a zaujala reakce psychologa Michala Šafáře, děkana Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, z níž si dovolím citovat:
„Vrcholový sport je podobně zdravý či nezdravý pro muže i ženy... Tenká červená linie nevede mezi penisem a vagínou, ale komplexem osobnostně-sociálních předpokladů, dle nichž můžeme sportovce rozdělit na zranitelné a odolné... Možná vás to šokuje, ale častěji jsem spolupracoval s lidmi, které vrcholový sport pozitivně posunul, dodal jim ženské (mužské) sebevědomí, pevnou identitu a kvalitu života, z níž čerpali dlouho po ukončení kariér.“
Vyhecovaná Petra Kvitová.
Vrátíme-li se ke zmíněným tenistkám, žádná není robotickou bytostí. Projevují city jako jiné ženy. Síla a křehkost se nevylučují. Plíšková plakala, když nemohla prorazit na největších akcích. Najala si mentálního kouče, aby nabrousila svou mysl.
Kvitová v soukromí zpravidla působí mile a vstřícně. Při velkých mačích na kurtu se však mění v zuřivě útočící saň.
O Strýcové říká její partner a hudebník David Kraus: „Když ji vidím na kurtu, chytají mě záchvaty hrdosti. Připadám si jako páv! Pak jsme spolu doma, ona vaří a peče nebo něco sází na zahradě... Jako bych měl dvě holky.“
Navrátilová zdaleka není ledovou královnou nebo jen fúrií vyhledávající spory. Naopak ji pořád dojímají vzpomínky na rodiče, které po emigraci nechala ve vlasti. Zajíkala se, když v pátek na tiskovce měla promluvit o kamarádce Novotné.
Martina Navrátilová
Ta byla v minulosti zesměšňována jako příklad ženské duševní vratkosti, jelikož v létě 1993 prohrála wimbledonské finále se Steffi Grafovou, byť v něm jasně vedla. Už tenkrát v Londýně ovšem sama utěšovala zdrceného krajana Jana Kodeše. Říkala mu: „Pane Kodeši, nebrečte, já to tady stejně jednou vyhraju.“ A pět let poté slavnou stříbrnou trofej opravdu vybojovala.
