Zasloužené ovace. Reklama k nezaplacení. A důležitý krok na její cestě.
Siniaková po oslavách a slavnostním focení vyhlížela dovolenou na Mauriciu, aby v příznivém klimatu Indického oceánu konečně načerpala síly. Má za sebou 56 zápasů v singlu a dalších 52 ve čtyřhře.
V individuálním žebříčku vystoupala na 31. místo, což je pro ni zatím nejlepší počin. Kariérním maximem je také role světové deblové jedničky, kterou drží s Barborou Krejčíkovou.
Jako týmová jednička dobyla Fed Cup. V sezoně porazila Šarapovovou, Azarenkovou, Garciaovou, Muguruzaovou, Bertensovou.
S Krejčíkovou si podmanily Roland Garros i Wimbledon a v Singapuru hrály finále Turnaj mistryň.
Kateřina Veliká, nová tenisová hvězda... Ještě opatrně s takovým optimismem! Siniakové je 22 let a sama netrpí zákalem z momentální slávy. Stoupá postupně. V roce 2018 ji pořád trápila nevyrovnanost výkonů a na grandslamech nepřešla přes 3. kolo. „Chtěla jsem do Top 30, což se těsně nepovedlo,“ řekla. A příští sezonu? „Cíle mám. Ale nechám si je zatím pro sebe,“ pronesla.
Dlouhodobě se netají tím, co v Česku řekne málokterý sportovec. Její ambicí je pohlížet na všechny konkurentky zeshora. „Chci být světová jednička,“ opakuje.
Proto může být rok 2019 zlomový. Obhajování pozic bolí v tenisu daleko více než posun nahoru. „Je dost rozdíl se do špičky dostat po pár dobrých turnajích – a zůstat v ní delší dobu. Tlak je jiný, ale myslím, že už jsem si zvykla,“ říkala letos třeba Karolína Plíšková, jež se v elitní desítce žebříčku WTA drží nepřetržitě tři roky.
Přesně tahle fáze na Siniakovou čeká. Ale zároveň má čím uspět. Posvátné kurty wimbledonské, rozlehlá aréna v čínském Wu-chanu, natřískané tribuny v největší české hale. Tři různá prostředí, ve kterých letos Siniaková předvedla útěky tenisového Houdiniho: pokaždé odvrátila mečbol.
V Číně proti světové čtyřce Garciaové už nemohla udělat další chybu. Někomu to promění kolena v sulc, jí nikoli. „Hraje se o každý bod, a dokud rozhodčí neřekne ‚game, set, match‘, tak není konec,“ pronesla jasně. Potvrdila to i proti Američance Keninové, nátura bojovnice ji šlechtí.
Také výborná fyzička, i proto ve Wu-chanu zvládla nepřetržitý tok duelů kvalifikace i hlavní soutěže - a když vypadla, okamžitě vyrazila do Pekingu do další kvalifikace... „Cítím se dobře. Skoro jako na začátku roku,“ opakovala při Fed Cupu a klíčový duel proti Keninové odběhala bez potíží.
Nikoli bez výkyvů nálad. Záběr na to, jak za nepříznivého stavu pod dohledem kapitána Petra Pály slzela, přitáhl diváky ještě víc. Její utkání jsou všechno, jen ne nudná. „Vždycky budu výbušná. Když jsem uzavřená, vypadám prý jako chodící mrtvola. K mé hře emoce patří, můžou mě vyhecovat,“ líčila ve Wimbledonu. Tam se proti Džabúrové rovněž vyvlekla z mečbolu, vzteky pálila míčky z kurtu a ještě se pohádala s umpirovým sudím za to, že přehlédl soupeřčin aut.
Ano, někdy soptí až moc. Jindy jí ovšem temperament pomůže, jako proti Američankám. Hukot tribun jí dodal víru a proměnila ji v triumf: „Emoce musejí mít své meze. A hlavní je pro mě vědomí, že jsem na dvorci nechala všechno.“
I kvůli tomu najala britského kouče Iaina Hughese. Zvolila jinou cestu než většina Češek, které sázejí na trenéry-krajany. „S taťkou jsme se bavili, že bych ráda vyzkoušela něco jiného. A myslím, že se ten tah zatím osvědčil,“ řekla pro deník Sport.
Otec Dmitrij Siniakov, který o víkendu z týmové lóže emotivně sledoval největší počin v kariéře své dcery, je dál klíčovou postavou. Právě on dceři Kateřině velkou měrou vštípil absolutní ambicióznost, zarputilost. Její kariéra se rozeběhla tak, že nelze než čekat ještě víc.
Také v roce 2019, který může zrodit opravdovou Kateřinu Velikou.
