„Docela dost lidí mě zastavovalo,“ líčila 24letá dlouhánka, nyní světová šestka. „Pokud nemají desetiminutový proslov, je to příjemné. Teď všichni gratulují, samé pozitivní věci.“
Co do popularity zažívá parádní obrat. Když se odhlásila z olympiády v Riu, kulantně řečeno nepatřila mezi ty nejoblíbenější české sportovce. Pak ale na newyorském betonu mimo jiné zdolala obě sestry Williamsovy – a krajané jsou vůči ní zase podstatně vřelejší.
Je to po Riu satisfakce?
Jo, samozřejmě. Lépe to z mého pohledu vyjít nemohlo. Spousta lidí na mě po odhlášení z olympiády změnila názor, možná mě přestala mít ráda. A teď už mě možná zase ti stejní lidé mají rádi.
A do toho tenisoví experti tvrdí: Plíšková nebyla ve velkém finále naposledy. I to potěší, že?
Najednou je to „jasný“ a spousta lidí mi říká: Ty na to máš. Zato když se nedaří... My s Jirkou (trenérem Vaňkem) víme, že na to mám. To stačí. Tyhle turnaje to potvrdily.
V Cincinnati jste vyhrála, v New Yorku došla do finále. Co bylo v měsíci snů nejlepší?
Asi bych vypíchla dva zápasy. Finále v Cincinnati, na velkých turnajích se mi předtím úplně nedařilo. Byl to pro mě důležitý duel. A tím druhým byl souboj s Venus. Hodně těžký, obě jsme hrály dobrý tenis, měla mečbol. Byl to nejnáročnější zápas na US Open – až na prohrané finále.
Než přišel souboj s Kerberovou, vyhrála jste 11 soubojů po sobě. Držela jste si vítězné rituály?
Ne. Dokonce jsme měnili i restaurace, jinak chodíme do stejné. Ani nemusím mít stejný kurt na rozehrávku, moc pověrčivá ohledně tohoto nejsem. (Trenér Vaněk: Když vyhrává, tak se neholím. Ale jsem rád, že Kája pověrčivá není. Svazuje to. My okolo ní jsme pověrčiví až až).
Cenný titul, pak velké finále, následně chvála ze všech stran. Užíváte si nyní tenis o to více?
Baví mě na maximum. Když se povede něco takového, hraje se líp, ale už poslední týdny a měsíce jsem rozhodně neměla nechuť k tenisu. Chtěla bych se vrátit do finále a vyhrát, jenže cesta je strašně dlouhá. Motivaci mám větší. Vím, že nejlepší hráčky můžu porážet.
A stát se jednou i jedničkou?
Pro mě by bylo pořád víc vyhrát grandslam. Vím, že tu byly světové jedničky i bez toho, i tak musíte tenis umět a mít dobré výsledky. Ale pro mě by byla přednější výhra.
Nejsou aktuální skvělé výsledky zároveň trochu svazující?
Takhle to nevnímám. Už loni jsem se dostala do desítky, a když se letos ne snad nedařilo, ale nešlo to jako tehdy, řešilo se to. Už jsem si snad zvykla. V tenisu to tak je.
Vaši hru oživily i větší emoce, souhlasíte?
Párkrát jsme si ověřili, že když si fandím, pomáhá to. Měla bych to dělat častěji; jsou zápasy, kdy neumím být tolik pozitivní a mám sklony být ospalá. S výsledky, co jsem teď měla, bych se špatně cítit neměla.
Zvlášť v New Yorku. Je z něj váš nejoblíbenější grandslam?
Vždycky jsem měla ráda Austrálii – od chvíle, co jsem tam vyhrála juniorku. V New Yorku jsem se zase poprvé na grandslamu dostala do 3.kola, což byl v tomto směru první větší úspěch. Tyhle dva turnaje mám asi nejradši, mám k nim nejblíž.
A jak je to naopak? Má vás rád New York, když jste na turnaji zdolala obě sestry Williamsovy?
Zápas s Venus mi dost pomohl a připravil mě na Serenu. Na centru bylo dost lidí, a když fandí jen jedné, je to znát. Navíc byl docela vyhrocený, těsný. Se Serenou to bylo ještě o trochu horší. Ale počítala jsem s tím. Nemyslím si, že by diváci byli naštvaní.
A vy jste dle svých slov ani proti nim nebyla nervózní...
Nevím, jestli se to dá naučit, ale já jsem s tím problémy nikdy neměla.
Tenisový kolotoč kolem vás sviští dál. Byl vůbec čas na oslavu?
Probíráme to a dáváme dohromady. Možná ještě nějaká proběhne, než poletíme do Asie. Nejsme moc zvyklí slavit úspěchy, ale tohle by se možná oslavit mohlo.
