„Titul, to je samostatná kapitola. Super věc. Automaticky se s ním cítím líp a taky se tím zvedne level mého tenisu,“ vypráví Karolína Plíšková v pořádně vyklimatizované místnosti centrkurtu, který v Číně vybudovali s rychlostí sobě vlastní.
České tenisové eso získalo v Japonsku svoji trofej číslo 11 - i díky tomu, jak Plíškovou uklidňovala přítomnost otce, který se znovu na chvíli proměnil v kouče.
Krásná minulost má vést k podobné budoucnosti. „Teď pro mě už hraje roli každé ubojované kolo,“ hecuje se Plíšková. V souboji o Turnaj mistryň v Singapuru má totiž jen těsný náskok před dotírající Kiki Bertensovou.
Je pozoruhodné, jak vám finále s rodinnou podporou jdou, že?
S tátou jsme napočítali, že máme spolu snad pět titulů. Je to pro mě příjemná změna. Jedeme spolu pár týdnů za rok, neřeším tolik věcí okolo. Klid v hlavě je důležitý, někdy to není na škodu.
Nevadí, že váš otec není kouč?
Můj trenérský štáb funguje na telefonu, probírám to se spoustou lidí. I když táta tenis nehrál, má ho za ty roky samozřejmě nakoukaný. Sleduje všechny moje zápasy, vídá mě odmalička. Když se na to cítím, zavolám si ho i na kurt. Dobře mě zná: ví, kdy kazím, kdy hraju pomalu. Vidí to dobře.
Jak jeho rady vypadají?
Říká mi jednoduché věci. Nic extra ohledně techniky nebo taktiky, ale povzbudí mě. Pokaždé.
Zní to jako příjemná změna, když tenisové prostředí na chvíli ozvláštní takové vazby.
Je to jiné. Není to tak, že někoho platíte - a když mávnu, hned přiběhne. Já si samozřejmě vybírám všechny trenéry tak, že věřím, že mi chtějí stoprocentně pomoct. Ale u táty je to na miliardu procent. Vím, že mi fandí a je tam pořád pro mě.
V Tokiu jste se radovali spolu. Co pro vás znamenají chvíle, kdy uzavřete celý turnaj?
Nejde to s ničím srovnat, ani s pár super zápasy. Hodně mi to pomáhá na sebevědomí. Všechno je hned veselejší - koho by taky bavilo jezdit po světě a prohrávat. Když se něco povede, hned se vám chce víc do tréninku. Pro závěr roku mám větší chuť.
I proto, že jste ve finále porazila vítězku US Open Ósakaovou?
Tituly jsou skvělé, ať hrajete jakkoli a s kýmkoli. Nejhrdější jsem byla na to, jak jsem to celé odbojovala. Neříkám, že jsem hrála nějaký světový tenis, něco jsem otáčela, jindy odvracela mečboly. Neprojela jsem to bez problémů, ale poprala se s tím. Což mi teď může jen pomoct.
Často na sobě hledáte chyby. Tankujete teď pozitivní energii?
Jo, teď je to dobrý. Ale v úterý mám zase zápas (úsměv). Nechci usnout na vavřínech a vznášet se z toho, že jsem vyhrála v Tokiu. Chci na to navázat. Jsem šťastná, ale teď bude důležité každé vybojované kolo.
Co triumf v Tokiu znamená pro vaše vnímání pomalu finišující sezony?
Rozhodně není špatná. Mám dva tituly, loni to byly tři. Dvakrát jsem byla ve čtvrtfinále grandslamu a třikrát se na nich dostala do druhého týdne. Mám lepší i horší období, ale pořád jsem v Top 10. Mým cílem je udržet se v ní do konce roku. Největším snem je Singapur.
Na Bertensovou máte na osmé pozici kalendářního žebříčku titěrný náskok 69 bodů. Hlídáte si, jak si rivalka vede?
Snažím se to moc nesledovat, jenže mám kolem sebe hodně lidí, co mi dají vědět. Ale co už: nestarám se, jak hrají ostatní, nemodlím se za něčí porážky. Jde jen o mě. Musím hrát dobře a vítězit. Pak budu v Singapuru. Zbývají dva až tři turnaje, mám velkou šanci.
Včetně US Open máte aktuálně bilanci 8-1. Vrací se vám dřina na fyzičce? Váš kondiční trenér zmiňoval, že se projeví až za pár měsíců.
Je to možné. Všechny zápasy v Tokiu byly docela těžké, první tři pokaždé na tři sety. Cítím se dobře. Hrály jsme přes dvě a půl hodiny - a vydržela jsem. To je základ.
Ve Wu-chanu je v banku 900 bodů, příští týden v Pekingu 1 000. Jak složité je se na asijské šňůře ještě zmáčknout?
Mívala jsem s tím docela problémy. Už třetí sezonu po sobě toho hodně obhajuju, zápasů je spoustu. Pokaždé mě to tu stálo hodně sil - navíc Asie je těžká, kultura je fakt jiná. Nikdy jsem se sem úplně netěšila, ale letos se mi podařilo si to v hlavě přenastavit. Chtěla jsem to změnit, protože vím, že hodně hráček už je unavených. První turnaj se povedl. Tak uvidíme, co Čína.
Do Wu-chanu jste přijela už na premiérový ročník 2014. Co je od té doby jinak?
Tenkrát tu vůbec nebyl tenhle obrovský centrkurt, kde teď sedíme. Během jedné sezony vyrostly neskutečné věci; teď jsem zase koukala, co je všechno za novinky. Čína je neuvěřitelná. Během roku tady dokážou postavit celý areál, v tom jsou strašně pracovití.
Karolína Plíšková během finále turnaje v Tokiu.
Vás vítají jako hvězdu, však už třetím rokem náležíte mezi tenisovou elitu. Co to obnáší?
Je dost rozdíl se do špičky dostat po pár dobrých turnajích - a zůstat v ní delší dobu. Tlak je jiný, ale myslím, že už jsem si zvykla. Občas to není vůbec snadné, naše sezona je tak dlouhá... Pomalu každý týden se hraje turnaj. Jelikož už nechci jezdit všude, je někdy složité získat tolik bodů a výher, kolik bych chtěla. Mým cílem je hrát nejlepší tenis na největších akcích. Podařilo se mi to vybalancovat, funguje to poměrně dobře.
Málokdo z ženské špičky je stoprocentní po delší časový úsek. Výpadky se nevyhýbají nikomu. Váš pohled na věc?
Jde o spoustu věcí. Jiné jsou kurty, soupeřky, vaše momentální pocity. Příznivý los je podle mě občas to vůbec nejdůležitější - dostat na začátek pár duelů, co vám sedí, a od nich se odrazit dál. Když se kouknu na los v Tokiu a hlavně tady ve Wu-chanu, upřímně už nevidím lehké zápasy. Žádný, u kterého bych si řekla: Teď na sto procent vyhraje tahle holka. Kdokoli ze stovky vám může pěkně znepříjemnit už 1. kolo. Všechno je vyrovnané: hraje se o tolik peněz, bodů, pozornosti. Nevím, jak to bývalo dřív, ale teď se každá rveme ze všech sil.
