Ještě pořád vás po těch letech turnajů a cestování baví hrát?
Ano, baví. Neumím si představit, že bych se ráno probudil a neměl co dělat. Trénuju hodinu a půl až dvě denně, ale je to spíš údržba, protože nic nového se už nenaučím. Kromě toho chodím běhat nebo do posilovny. Chybělo by mi to.
Bolí tenis po třicítce hodně?
Každý rok je znát. Jsou i dny, kdy se musím do tréninku přinutit, ale není jich moc. Hlavně se nepřetrénovat, aby měl člověk chuť jít hrát i další den.
Máte nějaká chronická zranění?
Asi dva roky mě bolí loket, pak záda - jako každého tenistu - a občas zápěstí. Nic výjimečného.
Jak dlouho chcete ještě hrát?
Zvážím to vždycky na konci roku. Tahle sezona se mi vydařila. Bude záležet na zdraví a umístění na žebříčku. Američan Leach je ještě o tři roky starší a hraje také.
Spočítáte, kolik jste měl za ta léta spoluhráčů?
Tak to ani netuším. Spíš bych vyjmenoval, s kým jsem nehrál.
V čem je tajemství vašeho úspěchu?
Samozřejmě musíte mít herní předpoklady, ale důležité bylo, že jsem se dokázal přizpůsobit jakémukoli partnerovi a povaze. Ať byl někdo klidný nebo prchlivý, uměl jsem s ním vytvořit tým.
Vyhrál jste toho hodně, ale předpokládám, že si nejvíc ceníte titulu z deblu na US Open 1998 s Australanem Sandonem Stollem, ne?
To byl asi můj největší zážitek, vyhrát tak velký turnaj a navíc v New Yorku, který má své kouzlo. K tomu se na nás přišli podívat kluci ze skupiny Pearl Jam, které znal Sandon. Večer jsme šli na oplátku my na ně do Madison Square Garden a oni nám tam před dvaceti tisíci diváků věnovali písničku.
A co vaše vítězství ve smíšené čtyřhře se sestrou Helenou? Tak úspěšný sourozenecký pár, ke všemu potomci vynikající tenistky...
Paříž jsme vyhráli v mixu stejně jako naše máma. A ve Wimbledonu jsme získali titul na stejném kurtu, kde maminka hrála finále dvouhry. To je něco těžko popsatelného.
ZA MAMINKU VŠE
Nepředhazovali vám dřív, že jste z prominentní tenisové rodiny?
Určitě jsem měl lepší podmínky pro tenis, než kdyby máma seděla někde v kanceláři a táta něco prodával. Ale protekce? Ta by mi na kurtě nepomohla. Já vyhrál mistrovství republiky i federace žáků do 12 let, kde jsem porazil dobré hráče včetně Petra Kordy. Byl jsem pak ve finále Pardubické juniorky a dvakrát vyhrál čtyřhru. Měl jsem výsledky, nebyl jsem nýmand.
Jak jste vnímal, že jste synem wimbledonské finalistky a předsedy tenisového svazu?
Jako dítě jsem vnímal akorát to, že rodiče na nás neměli čas. Máma dělala státní trenérku, stále někde cestovala. Trénovala Navrátilovou, Mandlíkovou, byla kapitánkou Federation Cupu. Táta dodnes pracuje na přestavbě železnic, k tomu šéfoval svazu... Byli jsme pořád někde u babiček, a když jsme si šli všichni zahrát na Spartu, byl to svátek.
Maminka zemřela, když vám bylo patnáct...
Poslední dva roky chodila po nemocnicích, prodělala operaci mozkového nádoru, ale my jako děti nevěděli, že je nevyléčitelně nemocná. Táta táhnul rodinu sám, vařil nám večeře, staral se. To, že jsem ztratil tak blízkého člověka v době, kdy jsme s maminkou měli k sobě stále blíž, mě poznamenalo navždycky.
Myslíte na ni, když třeba vyhrajte turnaj? Říkáte si - škoda, že to máma nemohla vidět?
Hlavně když jsme se ségrou vyhráli Wimbledon. Máma ho nevyhrála jenom proto, že večer před finále sjela kvůli fotografům po zábradlí a vyvrtnula si kotník... Vzdal bych se všeho tenisu, kdyby tady s námi mohla být. V porovnání s tím jsou všechny úspěchy nedůležité.
Váš vztah se sestrou prošel několika proměnami. Přiblížíte je?
Odjakživa byla mezi námi rivalita. Helena nemůže cokoli prohrát. Když nevyhraje v Člověče, nezlob se, vyhodí figurky z okna. Když jsme spolu hrávali tenis a táta to soudcoval, mohla se zbláznit, když ohlásil 30:0 pro mě. Neříkej to, křičela na něj. Zlepšilo se to, až když jsme byli starší a ona pochopila, že už mě neporazí ani náhodou. Ale při tréninku byla pořád naštvaná, že jí zabíjím míče, že prý se předvádím.
Kdy jste sestru poprvé porazil?
Někdy ve třinácti letech. Když se pak Helena dostala na čtvrté místo na světě a já nebyl na žádném žebříčku, ptali se jí lidé, kolik mě poráží. Ona na to říkala, že je ráda, když nade mnou vyhraje dva gamy. Nikdo nedokázal pochopit, jak rozdílný je mužský a ženský tenis.
Jaký byl váš první společný mix?
Ještě jako junior jsem s Helenou dostal „divokou“ kartu na Roland Garros. V prvním kole jsme měli na Navrátilovou s Günthardtem setbol. To je také jeden z velkých zážitků.
Sestra vás také sponzorovala, že?
Jsem jí za to moc vděčný. K osmnáctinám mi dala auto, věděla, že začínám jezdit po turnajích a že se na ně nedostanu tramvají. Platila mi i cesty, mohl jsem si dovolit vzít s sebou trenéra. Nikdy jsme o tom příliš nemluvili, ale hodně mi pomohla.
Také jste se však rozkmotřili...
Helena má zatvrzelou povahu. Když přijdou problémy, vidí je černobíle a nechce dojít ke kompromisu. Já naopak hledám střední cestu, chci se domluvit. Někdy nebylo jiné řešení než spolu nekomunikovat.
A dnes?
Myslím, že náš vztah je dobrý. Jsem vytížený, mám rodinu, cestuju, takže si spíš zatelefonujeme nebo pošleme e-mail. Podobné je to s tátou, vidíme se minimálně, on je kvůli práci také pořád pryč. Ale věřím, že až jednou bude v důchodu, tak si čas na sebe najdeme.
JSEM RÁD ČECHEM
Kde máte domov?
Pohybuju se mezi Prahou a Bradentonem na Floridě. Hlavně hraju třicet turnajů ročně, takže na cestách jsem asi pětatřicet týdnů. Na pobyt v Americe vychází tak pět týdnů.
V USA máte takzvanou zelenou kartu - povolení pro pobyt a práci. Neuvažujete o americkém občanství?
Ne, jsem spokojen s českým. Mně stačí, že můžu v Americe bez problémů bydlet a že tam děti budou moci studovat nebo žít, pokud budou chtít. Ale jsem rád Čechem.
Jak se vám daří skloubit život po turnajích, v Česku a na Floridě?
Je to těžké, ale tenis je moje hobby a zaměstnání, ze kterého plyne i finanční zajištění. Dokud syn nechodil do školy, jezdili jsme po turnajích celá rodina. Když jsme v Česku, syn se učí věci do americké školy, v Americe zase s manželkou probírá látku do české školy. Obdivuju ho. V deseti mluví perfektně oběma jazyky. K tomu hraje velmi dobře golf. Dcera teprve začala chodit do školy v Americe.
Jaký je život v Bradentonu?
Bydlím dvě minuty jízdy od Bollettieriho tenisové akademie, to byl hlavní důvod, proč jsme si vybrali zrovna tohle místo. Moře je vzdálené deset minut. Celý rok tam panuje ideální počasí. Večer si zajedu na hokej do Tampy nebo do japonské restaurace. Suši mám rád.
Ještě řádíte na motocyklu Harley-Davidson?
Prodal jsem ho. Neměl jsem na ježdění čas, také je potřeba se o takový stroj starat. Žena byla ráda, protože jezdit na Floridě je dost nebezpečné, řídí tam samí staří lidé. Je lepší mít auto a tvrdé plechy kolem sebe.
A jak vám sedí Američané?
Vyhovuje mi, že se nikdo nestará o toho druhého. Nepoznáte závist. Naopak mi vadí povrchnost vztahů. Musím přiznat, že mezi Američany nemám nikoho, kdo by byl vyložený kamarád. Spíš se stýkám s českými hráči, když na Floridu přijedou, s Martinem Dammem, Davidem Riklem, Jirkou Novákem.
PŘÁTELSTVÍ VÝHODOU
Jste jejich kamarád, ale jako kapitán Davis Cupu jim budete muset umět poručit. Nebude to problém?
Myslíte tím, že od nich nemám generační odstup, jak říkal Petr Korda? Podle mého není třeba. Pokud existuje odstup, tak hráči s některými problémy za kapitánem ani nepřijdou. To, že můžu s nimi řešit věci jako kamarád, považuji za výhodu.
Nebude toho kamarádství moc?
Jsme přece profesionálové. Nejlepší roky v Davis Cupu jsem zažil, když jsme hráli pod Tomášem Šmídem, se kterým jsme všichni byli také kamarádi. Přitom ho všichni respektovali a nikdo neodmlouval.
Jste nejmladší kapitán v historii. Nebojíte se tlaku na vaši osobu?
Vím, že jakmile se stane chyba, přijde s ní i otázka, jestli jsem vhodnou osobou. Vidím jako přednost, že pořád hraju a jsem s kluky v denním kontaktu. Kapitán zápas nevyhrává ani neprohrává, ale jeho odpovědnost samozřejmě přijímám.
Jak moc si necháte mluvit do nominace hráčů?
Je mi jasné, že než začne zápas s Ruskem, vyslechnu tisíc názorů.
Vím ale přesně, jaké jsou naše možnosti, a konečné rozhodnutí o nominaci zůstane pochopitelně na mně.
Nebudete mít nutkání skočit na kurt, když se nebude dařit?
To neumím posoudit. Věřím, že kluci budou hrát tak dobře, aby se tenhle pocit nedostavil.
V Davis Cupu jste zažil mnohé: kapitánovi zasahovali do sestavy nepatřiční lidé, uvnitř týmu platily různé zákazy, čas od času někdo nechtěl hrát. Co jste si z toho vzal?
Myslím si hlavně, že se všechno dá vyřešit v klidu.
Jste nekonfliktní typ. Nebylo to spíš na škodu v dobách, kdy se formovala vaše hráčská kariéra, že jste nešel tvrději za vyššími cíli?
Něco na tom je. Asi nemám v povaze průraznost jako jiní. Možná narážíte na to, že jsem se ve dvouhře dostal na stoosmdesáté místo na světě, a pak se rozhodl hrát pouze čtyřhry. Jenže já cítil, že mi debl jde líp a singl pro mě nebyl prioritou. Nad tím, že jsem třeba mohl být lepší, rozhodně nesmutním.
A co ta povaha znamená z hlediska kapitánství?
Nelze chtít prorazit vše hlavou. Tady se ukáže schopnost jednat, s hráči, s pořadateli, s novináři.
Na který Davis Cup nejraději vzpomínáte?
Asi na ten v Americe, když jsme s Kordou na Floridě porazili pár McEnroe, Leach. Proti McEnroeovi jsem hrál jen jednou v životě, k tomu v nádherném prostředí, před plným hledištěm. V týmu byli ještě Agassi a Sampras, víc už jsem nemohl chtít, i když jsme celkově ten zápas prohráli. Obecně se ale vzpomíná na každý Davis Cup, který jsme vyhráli. To strašně hřeje.
