Sám v All England Clubu nikdy nezbohatl a letos přiletěl jen kvůli dvěma slečnám – kometě sezony Markétě Vondroušové, kterou trénuje, a dceři Báře.
Jaké vzpomínky se vám vybavily, když jste sem znovu vkročil?
Třeba jak jsme sem jezdili na zápasy podzemkou. Trénovali jsme v Queensu, protože tady se jen hrálo. Pořádně jsem se v metru nevyznal, bylo to dobrodružství.
Jak se areál změnil?
Moc! Rozlohou byl asi poloviční, ale vždycky narvaný fanoušky. Když tu Kodeš vyhrál v roce 1973, udělali divácký rekord. Stávkovalo 70 hráčů, ale Britové chtěli ukázat, že Wimbledon je stejně nejvíc.
Jaký k němu máte vztah?
Grandslamy jsem nikdy dvakrát nemiloval. Vadil mi chaos, lidi se courají mezi menšími kurty, v čemž je Wimbledon zrovna nejhorší. Pro hráče je to nepříjemné. Na druhou stranu tu mají neskutečný servis. Řada tenistů si pronajímá domky.
Jak jste tenkrát bydleli vy?
Pořadatelé nám platili hotel. Ráno, v poledne a večer od něj jezdil autobus do Wimbledonu. Kdo potřeboval dopravu jindy a jinam, musel se sám postarat. Když o tom vyprávím Maky (Vondroušové), směje se nahlas: „Co jste to hráli za turnaj?“
Současnost je úplně jiná, že?
No jéje. My jsme zdaleka nebyli tak zhýčkaní. Dneska někdo řve jenom proto, že mu špatně vyprali ručník. My Čechoslováci jsme navíc odevzdávali turnajové odměny svazu.
Celé?
Na všechny grandslamy s námi jezdil nějaký politruk jako vedoucí výpravy. A my mu dávali vyhrané peníze. Taková byla dohoda s režimem. Zaplatil jsem tři tisíce dolarů, abych mohl fungovat jako poloprofesionál. Na grandslamech jsem vydělával pro svaz, na ostatních turnajích pro sebe. K tomu mě napadá jedna dobrá historka.
„Každý v tenise vidí peníze. Jako by se všichni pomátli. Jsou týpci, co se chovají jako hyeny.“ |
Povídejte.
Třikrát jsem zažil, že toho vedoucího, který nás předtím zkasíroval, přepadli v podzemce.
Loupež si vymyslel?
No jistě! Místo dolarů přivezl potvrzení od policie, že ho okradli. Nikdo mu nemohl nic dokázat a on si stavěl vilku. Ani tomu Maky skoro nechce věřit. Ale nestěžovali jsme si, protože generace před námi – Javorský a spol. – vůbec nesměla ven z republiky.
Byl Wimbledon už tenkrát nejslavnější a nejdůležitější?
Byl. I když pro mě vítěz Wimbledonu není nejlepší hráč na světě. Jsou tu jiné odskoky, výsledky často náhodné a postavené na hlavu. Tráva smazává rozdíly mezi hráči.
Vy jste se na ní před Wimbledonem připravoval?
Jednou jo. Ve dvaasedmdesátém jsme s Kodešem jeli k Vainerovi, což byl obchodník s drahokamy. Na chatě za Londýnem nám nechal vyrobit kurt. Já pak postoupil do osmifinále proti Parunovi. Natáhl jsem si stehno a musel skrečovat. O dva roky později jsem na centrkurtu hrál zahajovací zápas s Nastasem. Přijel jsem v neděli z deblového finále antukového turnaje ve Vídni a v pondělí jsem šel na trávu.
Jak to dopadlo?
Za stavu 1:1 na sety jsem ve třetím vedl 4:1, trápil jsem ho. Ale porazil mě, nebyl jsem vůbec připravený. Tak to bylo víckrát, televizní reportéři
se mě ptali, jak se cítím na trávě. Já povídám: „Pánové, nevím. Ještě jsem na ní nestál. Uvidíme!“
Byli tenkrát tenisté populární? Naháněla vás děvčata?
Mě moc ne, ale když sem v sedmnácti poprvé přijel Borg... Vypadal jako rocková hvězda. Dlouhé vlasy.
Ty jste měl taky, ne?
No jo, ale já tolik neuměl tenis. Kolem Borga se šílelo, kam se hrabe Federer. Pořád ho vodilo šest bobíků. Nemohl nikam sám. Ty scény byly úplně stejné, jako když přistáli Beatles v Americe. Stovky lidí kolem, holky se na něj sápaly, omdlévaly. Je fakt, že se bláznilo jen kolem něj. Já mu to nezáviděl.
Přátelili se hráči víc než teď?
To jo. Kolem nás se točila tak pětina lidí. Nejvýš s sebou někdo měl rodiče, kouče vozili jen Borg a Vilas. Trénovali jsme spolu, domlouvali se mezi sebou. Teď si každý platí tři čtyři lidi, v šatně není k hnutí. Masakr! Vyprávěl jsem Maky, že by mě kleplo, kdyby mi pořád někdo stál za zadkem a velel, co mám dělat. Já bych všechny hnal!
Myslíte, že týmy, jež si tenisté kolem sebe staví, nejsou užitečné?
Drtivá většina frajerů se chce zviditelnit a o tenise ví prd. Holky si vozí sparingpartnery, co se ometají v šatně, jsou chytří jak rádio, radí. Šílenství! To je změna k horšímu.
Jiří HřebecTenisový trenér Jiří Hřebec (* 19. 9. 1950), jako profesionální tenista byl na žebříčku ATP pro dvouhru nejvýše v dubnu 1974 na 25. místě. Hrál finále Davisova poháru 1975. Působí jako trenér mládeže v ČLTK Praha. |
Chodili jste kdysi s dalšími tenisty na pivo?
Občas jsme si dali večeři. S cizinci jsme úplní kámoši nebyli, ale Češi drželi pokupě. Jezdili jsme spolu, pomáhali si. Když jsem si sestavoval plán na turnaje, ptal jsem se ostatních, kam jedou. Dneska se hráči nechtějí s nikým potkávat, obklopí se členy týmu, nasadí klapky.
A hledí si jen svého?
Prý to dneska nejde jinak. Ale ono by to šlo. Jen by se z tenisu nesměla dělat taková věda. Každý holt vidí peníze. Jako by se všichni pomátli. Jsou týpci, co se chovají jako hyeny. Vidím to teď u Maky.
Vondroušová letos vyletěla na žebříčku o 300 míst. Láká její úspěch příživníky?
To byste se divili. Pár měsíců vydělává nějaké peníze a hned se kdekdo hlásí o procenta. Vrhají se na ni. Čím bude hrát líp, tím víc expertů se na ni bude nabalovat.
Jak to nese plaše působící osmnáctiletá slečna ze Sokolova?
Pozor, připadá mi starší a zkušenější. Žije sama v Praze. Zůstává při zemi, už poznává, jak to v tenise chodí. Já jí pořád valím do hlavy, aby se připravila na nejhorší.
Co přesně?
Že bude rádců čím dál víc, budou ji plácat po zádech. Že ji vlastně budou chtít akorát obrat. Třeba mě neplatí. Mám mzdu a diety od ČLTK. Nejsem její soukromý kouč.Nechci se bát hráči něco říct, aby mě nevyhodil. Tři čtvrtiny trenérů nosí rakety a tváří se důležitě.
Markéta bude dobrá, že?
Stoprocentně. Musí se mezi nejlepšími rozkoukat. Ve Wimbledonu se poprvé dostala přímo do hlavní soutěže na grandslamu. Hned měla soupeřku ze 37. místa na světě (vypadla s Pcheng Šuaj). Povídám: „Posbíráš zkušenosti, poznáš ty holky. Až je potkáš příště, budeš vědět, jak na ně, a vykouříš je.“
Po porážkách třeba často brečí. Jak je psychicky odolná?
Je nad věcí, jen někdy dělá trošku větší frajerku, než je. Na kurtu nastane situace, že ji něco překvapí. Pak neví. Ale ona to zvládne, byť nemá úplně povahu jako Kája Plíšková, která je v hlavě hodně tvrdá – její palice je lepší než její tenis.
Má Markéta vzhledem k nedostatku hvězd na WTA Tour velkou příležitost prorazit?
Má. Je příhodná doba. Chybějí osobnosti. Žádná nevyčnívá. Co Kája zkazila proti Rybárikové! Podávala za stavu 5:6 a vyházela čtyři balony. Druhý set jí v podstatě dala. Přitom Magda byla taky nervózní. Já Káje fandím, pracoval jsem s ní. Ale u třetí hráčky světa mě to zaráží. Markéta je v žebříčku na 79. místě.
Markéta Vondroušová letos vyhrála turnaj v Bielu. Podle Jiřího Hřebce má velkou šanci prorazit mezi elitu.
Kdy bude v desítce?
Potřebuje tak dva tři roky. Ale možná to půjde rychleji. Rád pomáhám právě jí. Kdyby mě nepožádala, abych ji doprovodil do Londýna, nejel bych sem ani za milion.
Oblíbil jste si ji, že?
Je bezva holka. Za tři roky jsem se s ní seznámil, důvěřuje mi. Jinak nemůže vztah hráčka–trenér fungovat. Nemůžu nařizovat, křičet na ni, honit ji. Akorát by mi začala dělat naschvály a za rohem říkat: „Blbec. Zase řve. A sám nic neuměl.“
Jak loni prožívala dobu, kdy marodila s loktem a nesměla hrát?
Trpěla. Ale tenkrát už ji unavovalo, že do ní pořád něco hustili. Slyšela, jaká bude hvězda, měla toho dost. Díky zranění si uvědomila, že o tenis může přijít. Začala si ho vážit.
Jak vřelý k němu má vztah?
Má ho ráda. Ale třeba kvůli fyzičce se nepřetrhne. Směje se mi, že jezdím na kole. Že by si šla sama zaběhat do Stromovky? To ani omylem.
Nicméně loni se nemohla věnovat ničemu jinému než kondici, což jí prospělo. Souhlasíte?
Proto letos tak dobře začala. Hrála s úžasnou radostí. Teď už je kolem ní zase humbuk, padá to na ni. Toho se bojím nejvíc. Když jsme spolu vyrazili na začátku roku na první turnaje, hrála bezstarostně. Nastoupila a řezala do holek, usmívala se. Teď přemýšlí: „Čeká se, že vyhraju.“ Je pod tlakem. Musí se to naučit zvládat jako všichni ostatní.
Potřebuje hrát velké turnaje?
Přesně! Když jsme byli na kvalifikaci v Birminghamu, tak s hvězdami bydlela a snídala ve stejném hotelu. Trénovala s Muguruzaovou, Kvitovou, Šafářovou. Potřebuje se mezi nimi cítit pohodlně, aby se s nimi mohla vyrovnaně prát na kurtu. Dokud z nich bude vyplašená, nebude je porážet. Ony už ji pozorují, Muguruzaová sama požádala o trénink. Tohle dává Maky sebevědomí. A ne že bude ve finále nějaké šedesátky (malý turnaj s dotací 60 000 dolarů) a všichni kolem ní se budou prsit, jak je dobrá.
Špetka selského rozumu v moderním tenise neškodí, viďte?
Právě tohle jí chci vysvětlit. Všichni šermují vědeckými přístupy. Přitom hráči uvažují jednoduše, nejsou žádní Einsteinové. Jen se musí navést na správnou cestu. Já Markétu připravuju na různé hrozby. Aby ji nepřekvapily a nešlehly s ní.
Jak dlouho s ní hodláte zůstat?
Až prorazí do Top 50, bude potřebovat lepší servis. Někoho, kdo se bude starat jen o ni, s kým si bude rozumět. Nesmí si ho nechat vnutit. Učím ji, ať si bouchne do stolu.
Takže jaký je plán?
V Praze s ní zatím budu hrát dál, ale hledám trenéra, který by s ní jezdil. Já cestovat nechci. Před deseti lety bych to zvládl, dneska už ne. Po měsíci v Anglii toho mám dost. Hráčka vycítí, že vás to na turnaji štve. Vy s ní musíte nadšení sdílet.
Což už je pro vás těžké?
Podívejte, mě tenis pořád baví. Ale nejsem zažranec, který by se za něčím hrnul. Ona mě musí přemlouvat, ať někam vyrazím. Víte, proč jsem tady? Volala z Paříže a prosila, jestli bych s ní nejel do Wimbledonu: „Vezmeme s sebou Barču!“ Ví, že lpím na rodině a že bych s sebou dceru rád měl. Platí jí celý pobyt a letenku. Vážím si toho, vždyť ji to stojí nějakých třicet tisíc.
Pro vás opravdu finance nejsou motivací? Vždyť za vašich časů profesionálové vydělávali zlomek dnešních částek.
Hele, mně nic nechybí. Peníze tenistům přeju. Jediné, co jim závidím, je svoboda cestování. Já si musel napsat na půl roku plán turnajů, ze kterého jsem se nesměl odchýlit. Pořád jsem musel řešit výjezdní doložky. Nemohl jsem se rozhodnout, že za dva týdny budu hrát ve Španělsku. To byl stejně neskutečný život. Sám už vzpomínkám nevěřím.
Vy jste šťastná povaha, stačí vám k životu relativně málo, že?
Žiju skromně. Jezdím si na kole – po Praze nebo s rodinkou za známými do Poděbrad. Trénuju. Prostě jen potřebuju dělat věci, které mě baví.
