Jste mimo stovku. Jak se to mohlo stát?
Nevím. Nejsem filozof. Já jen pinkám tenis.
Právě proto byste to mohla vědět.
Ráda bych to věděla. I teď jsem přece chtěla vyhrát. Nestalo se.
Děsíte se, až příště uvidíte žebříček?
Ne. Jsem realista. Nebudu sedět doma a brečet. Byla jsem na to připravená. Věděla jsem, kam spadnu.
Vy jste si už ani nepřipouštěla, že můžete vyhrát?
Ale ano. Jen jsem věděla, že možnost žebříčkového pádu existuje. Já nad tím zas tolik nebádám. Tohle nejsou chemické rovnice, ale tenis.
Opravdu nepřemýšlíte nad důvody pádu?
Ne. Minulost je za mnou. Když jsme se k sobě vrátili s koučem Alešem Kodatem, začali jsme znova. Nikdy jsme si neřekli, kam konkrétně se chceme vracet. Nemáme bod, ke kterému když se nedostaneme, tak se postřílíme. Prostě když jsem byla mladší, bylo všechno snadnější. Měla jsem lehkou hlavu. Mlátila jsem do toho, vycházelo to.
Je tenis pořád vaše priorita?
Furt to dělám stejně. Stejný čas trávím na kurtech, v posilovně.
I se stejnou láskou jako dřív?
Postupně se to mění. Už to není jen koníček, ale i práce.
Takže si to člověk víc bere?
Štve mě to, vždycky mě to štvalo. Možná si to člověk dřív bral dokonce víc. Když jsem prohrála v patnácti, myslela jsem, že skončil svět.
Neodporuje si to s tou lehkou hlavou?
Ne. Člověk si zvykne, už to nebere tak emočně. Teď do konce roku neobhajuju nic. Vždycky se to dá nějak nahrát. A když ne? Život jde dál.
