Tenisový talent dospěl v muže. Jiří Veselý na žebříčku prorazil do Top 50, v lednu vyhrál svůj první turnaj na ATP Tour a v závěru týdne v Ostravě poprvé nastoupí do ostrého zápasu v Davisově poháru proti Austrálii.
„Je to velká zodpovědnost, ale těším se,“ tvrdí.
Co vám mimo kurt udělá největší radost?
Rád jsem s kamarády, přítelkyní a s lidmi, na kterých mi záleží. Je fajn s nimi strávit nějaký čas.
Jak?
Když se mi něco podaří, uspořádám nějakou sešlost, třeba společnou večeři.
Kdy se to naposled povedlo?
Po návratu z Austrálie jsme oslavili titul z Aucklandu, můj první na ATP Tour. Rád se podělím o svůj úspěch.
Kolik lidí se zúčastnilo a kam jste je pozval?
Okolo třiceti. A bylo to u nás v Březnici, v tenisovém klubu. Připili jsme si šampaňským, dali si chlebíčky, pokecali jsme, něco si zahráli.
O koho se můžete nejvíc opřít, když se vám něco nepovede?
O rodinu. O přítelkyni, se kterou v Česku trávím nejvíc času.
Je těžké najít partnerku, která miluje víc vás než slávu a peníze?
Asi mám štěstí. Denisa je bezvadná holka, opravdu mě má ráda. Když přijedu domů do Prostějova, o všechno je postaráno. Můžu si vyčistit hlavu. Spoustu věcí za mě zařídí, což je velká pomoc.
Jak jste se poznali?
Potkali jsme se v restauraci, kde dělala o víkendech brigádu. Přeskočila jiskra, vyměnili jsme si pár zpráv. Jinak studuje gymnázium, letos bude maturovat.
OSTRÝ SOUBOJ. Tréninkový nohejbálek čeští tenisté Lukáš Rosol a Jiří Veselý (zády) hráli naplno.
Zleva Lukáš Rosol, kapitán Jaroslav Navrátil a Jiří Veselý.
Přijede vám fandit do Ostravy. Znamená to pro vás něco, když máte na zápase spřízněné duše?
Je to hodně důležité. Spoustu týdnů strávím jenom s trenéry. Na kurtu jsem sám, ale cítím podporu těch nejbližších, ačkoliv za mě samozřejmě žádnou výměnu neodehrajou.
Co stihnete mezi tréninky, zápasy a cestováním? Co vás baví?
V létě v Česku rád hraju golf, když mám volný den. Je to pro mě bezvadný odpočinek. Chodím po zelené travičce. V přírodě přijdu na jiné myšlenky. Když se povede nějaký ten odpal, je to parádní pocit.
Máte ještě nějaké koníčky?
Mám rád hodinky, jako víc tenistů. Nedávno jsem si koupil jeden kousek značky IWC.
Kolik jste do něj investoval?
To je tajný. (smích) Doma by mě nepochválili... Taky se zajímám o módu. Koupím si nějaký pěkný hadřík. Třeba sáčko. Když nejsem na tenise, opravdu nechci nosit teplákovou bundu.
Mnozí sportovci rádi kupují drahá auta. Vy ne?
Ani ne. Jsem docela málo doma, takže moc neřídím. Mám sponzorské BMW M Performance. To je pro mě dostatečná hračka. Přijde mi zbytečné utrácet za auto, když ho tolik nepoužívám.
V jednom dotazníku jste uvedl, že fandíte fotbalové Slavii. Platí to stále?
Té se zrovna moc nedaří.
Ano, přát Slavii je leckdy trochu masochistická záležitost.
Sleduju ji, ale nepřeháním to. Stejně tak se rád podívám, jak se vede českým hráčům v NHL, ale vyloženě oblíbený klub nemám.
Jako malý jste prý obdivoval Agassiho. A dokonce jste kopíroval jeho účes. Sedí to?
Ještě mám někde fotku, kde mám vlasy ostříhané na tři milimetry. Je vtipná. Bylo mi asi deset. Mamka mě oholila. Ale jenom jednou. Pak už to odmítla s tím, že vypadám jako nemocný.
Za vzory jste měl taky Federera a Berdycha. Proč?
Roger je legenda, vyhrál úplně všechno. A jak jsem přišel do Prostějova, vzhlížel jsem k Berďovi. Byl to pro malého kluka sen bydlet ve stejném baráku jako Berdych. Chtěl jsem to dotáhnout tak daleko jako on.
Už jste pronikl do Top 50. V mužském tenisu je to tuze těžké, což?
Dost! Člověk musí mít trochu štěstí. Na konci roku 2012 jsem si utrhl vaz v kotníku, což bylo hodně nepříjemné. Po návratu se mi ale dařilo na futurech, překvapivě rychle jsem přeskočil na challengery. Start do roku 2013 byl nad očekávání povedený. Během půlroku jsem vyletěl z 280. místa do stovky. Ale je za tím spousta práce.
Jak se donutíte pokračovat v té dřině?
Tenis mi zabere celý den. Od rána do šesti do večera. Dovolenou mám jen jednou za sezonu. Je to těžké povolání, ale ta odměna v podobě vítězství je úžasná. Pořád tenis beru jako koníček a práci zároveň.
V poslední době jste se střetl s Murraym, Raonicem, Dimitrovem nebo Wawrinkou. Co vám porážky s nimi ukázaly?
Nastoupit proti nim je mentálně těžké. Celou dobu se na ně dívám v televizi a najednou stojí na druhé straně kurtu. Mám respekt, nejsem úplně uvolněný. Ale určitě mě takové mače posílí, leccos se naučím. Doufám, že je budu potkávat čím dál častěji a že příště na ně budu lépe připravený.
Běžný člověk si nedovede představit, pod jakým tlakem je tenista v klíčovou chvíli. Nepochopí, proč nedoservíruje utkání. Proč dá při mečbolu dvojchybu. Vám se to teď stalo v Jižní Americe. Jak s nervozitou bojujete?
Někdo se s ní vyrovnává snáz a někdo obtížněji. Tlak je všude okolo vás. Jste středem pozornosti, sledují vás diváci, fanoušci, novináři, sponzoři, sázkaři. Když se něco nepovede, kritika se valí ze všech stran, což je jistě nepříjemné. Tak to prostě musím brát a být co nejvíc odolný. Bylo by zbytečné nechat si tím znechutit tenis, který mě baví a kterým se můžu slušně zajistit.
Ozývají se vám zhrzení sázkaři?
Je to tak. Řešilo to víc hráčů včetně Berdi. Chodí mi výhrůžky a sprosté zprávy. Ale s tím se musím vypořádat. Jenom ti psychicky nejsilnější sbírají ty nejslavnější tituly.
Poslední porážky od Cuevase a Fogniniho vás musely ukrutně mrzet. Naučil jste se házet nezdary za hlavu?
Úplně ne. Byl jsem z toho hodně přešlý. Ty prohry mě dost srazily. Po vítězství v Aucklandu jsem si věřil. Cuevas je antuce výborný, ale určitě jsem měl ten zápas dopodávat. Proti Fogninimu jsem měl tři mečboly. Ale každá šňůra musí jednou skončit. Jsem v takovém tunelu a je důležité, abych z něj vyšel silnější než dřív.
Jak dlouho ve vás hořkost a vztek zůstává?
Nejhorší bývají druhé dny po utkání. Padne to na mě. Bývám nepříjemný. Často na tenis raději vůbec nemyslím.
Máte od psychologa Michala Šafáře nějaké recepty, jak se s tím vyrovnat?
Hlavně pracujeme s tím tlakem. Jsem na něj trochu citlivější než ostatní. V důležitých stavech mi na výsledku tak strašně záleží, tak moc chci vyhrát... Že to na mě dolehne. Ale za poslední rok jsem udělal dost velký pokrok. Vyhrál jsem třeba turnaj doma v Prostějově, kde to pro mě bylo mentálně strašně těžké. Hodně jsem se chtěl ukázat a povedlo se. Musím hlavu trénovat stejně jako tělo, aby byla odolnější. Cvičím s myslí, mám dýchací cviky. Zkouším se aspoň trochu uvolnit, abych zahrál, co potřebuju.
Jak přesně vám tréma škodí? Máte těžkou ruku? Sevřené vnitřnosti?
Jak kdy. Třeba s tím Fogninim jsem se začal úplně klepat. Ztuhlo mi břicho. Dostal jsem se do takové křeče, že jsem si za stavu 6:5 ani nedokázal nadhodit balon. A dal jsem při mečbolu debla. Záleží taky na herní formě. Když se mi daří, tolik se nebojím.
Nervozita vás hodně svazovala v prvních daviscupových vystoupeních. Nicméně postupně působíte čím dál klidněji. Je to tak?
Při premiéře ve Švýcarsku se to na mě hodně podepsalo. Pak v Praze proti Argentině jsem byl nervozní. Změnilo se to loni v Japonsku. Cítil jsem se líp. Už jsem byl delší dobu ve stovce. Připadalo mi, že do týmu opravdu patřím. Měl jsem víc zkušeností.
Teď jste v Davis Cupu poprvé v roli jednoho z tahounů. Užíváte si ji?
Jo, jsem připravený na to, že tým stojí na mě a Lukášovi Rosolovi. Těším se na pátek. Když budu hrát dobře, máme šanci postoupit.
Je příjemné být reprezentantem?
Je to skvělý pocit. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2012 v Praze při finále proti Španělsku seděl s rodinou v hledišti. Tenkrát mi ani nedali týmový lístek, což mě trochu mrzelo. Měl jsem po zranění na noze ortézu. Díval jsem se na kluky, na borce, kteří hrajou za náš stát. A teď to bude na mě. Odpovědnost bude větší než na běžných turnajích, ale opravdu se těším.
Strávil jste velký kus dětství v Německu. Jak se to podepsalo na vašem vztahu k Česku?
Moc ne. Vyrůstal jsem tam jako děcko od dvou do dvanácti let. Mám k té zemi blízko, němčina je můj druhý jazyk. Chodil jsem tam do prvních šesti tříd. Ale posledních deset let sídlím v Česku a veškeré příbuzné a kamarády mám tady. Můj domov je v Česku. Sem se vždycky těším.
V pátek témeř jistě nastoupíte proti rozjetému Tomicovi. Jak moc je jeho osobitý styl nepříjemný?
Dost. On je vyťukávač, já jsem podobný. Oba dobře podáváme. Bude záležet na chytrosti, na tom, kdo bude mít zrovna lepší formu a kdo se líp vyrovná s nervozitou.
Umí měnit rytmus, často vytasí neobvyklý úder. Je hodně šikovný, že?
Je. Ale zase nehraje tak rychle. To mi sedí víc než nějaký střelec, proti kterému se musím víc bránit a nemám tolik času na svoje údery a svou hru. Takže věřím, že to zvládnu.
