Aktuálně je třináctý.
Díky sbírce úspěchů se teď také stal v anketě MF DNES a iDNES.cz nejlepším Sportovcem Olomouckého kraje za rok 2007.
"Tomáš tvrdí, že to byl jeho zatím nejlepší rok v kariéře, ale já přes nějaká hodnocení moc nejsem," mávne jakoby ledabyle rukou Hana Berdychová.
"Jsem prostě mamka. Jenom sleduju, jestli vyhraje nebo prohraje. Ale různé žebříčky, ankety a rozbory si hlídá manžel."
Loni Tomáš na slavném Wimbledonu postoupil do čtvrtfinále a pak s Radkem Štěpánkem zvítězili v nezapomenutelné baráži Davis Cupu ve vyprodané Sazka Aréně nad Švýcary.
Byli jste s manželem u toho?
Na Švýcarsku jsme v Praze byli. To byl zážitek nejen pro nás, ale určitě pro všechny, kdo trochu sledují tenis. Vidět Tomáše proti Federerovi, to bylo opravdu něco.
Jak takové zápasy prožíváte?
No, už jsem si zvykla... (rozesměje se) Samozřejmě že jsem pořád nervózní. Vždycky bych pochopitelně chtěla, aby vyhrál. Ale protože jsem soudná, tak vím, kdy můžu to vítězství očekávat a kdy spíš ne. U toho Federera si spíš jen říkám, že by bylo fajn, kdyby to vyšlo. Jsem při jejich vzájemných zápasech klidná do té doby, kdy vidím, že na něj zkrátka nemá. Ale v momentě, kdy to začne být vyrovnané a zdá se, že by ho Tomáš mohl porazit, tak u mě nervozita začne stoupat.
Kolik jste už toho s Tomášem po světě procestovali?
Zase až tak moc jsme s ním nejezdili, protože člověk chodí denně do práce a dovolené zase tolik nemá. Většinou zvládneme tak dva tři turnaje za rok. Snažíme si pokaždé vybrat místečko, kde by se nám mohlo líbit. Byli jsme v New Yorku, Dubaji, Monte Carlu.
Letošní Austrálie vás nelákala?
Lákala, ale manžel měl obavy z dlouhé doby letu. V tom bych ho asi ještě dokázala zlomit, jenže podle mě jsou pro návštěvu Austrálie potřeba tak tři čtyři týdny. Tam se jen tak nedostanete, tak ať už z toho člověk něco má. No a měsíc volna v kuse si nemůžu vzít. Leda až budu mít dlouhodobý zástup nebo budu v důchodu. Pokud bude ještě Tomáš hrát, tak si pak Austrálii nenechám ujít.
Svět loni uchvátila tenisová láska
|
Valašské Meziříčí (raš) - Celý svět při loňském Australian Open obletěla fotografie úspěšného tenisového páru - Tomáše Berdycha a jeho přítelkyně Lucie Šafářové. Jak jste teda letos sledovali Tomášovy zápasy na Australian Open? V Melbourne mají o deset hodin víc a třeba poslední utkání proti Federerovi končilo v pondělí krátce před sedmou hodinou ranní našeho času.
No právě. Noci jsme strávili u televize a pak museli hned do práce. To byl docela problém... Nedostatek spánku jsme pak doháněli odpoledne.
Jenže spalo by se vám dobře, když víte, že syn zrovna hraje na druhé straně zeměkoule?
Právě že ne. Když ta možnost sledovat jeho zápasy na internetu nebo v televizi je, tak spát prostě nejde. I když je mi jasné, že mi pak spánek bude chybět.
Tomáš byl prý po čtvrtfinálové prohře s Federerem dost rozmrzelý. Volal vám pak?
Tenisové věci spolu moc neřešíme. Po zápase mu napíšeme, ať zavolá, až bude mít čas. Prohry on rozdýchává sám v klidu, stačí mu tak půl hodiny a už je zase v pohodě. Vnitřně ho prohra určitě naštve, ale když vyjde ze sprchy, tak už je zase plný úsměvů.
A co v dětství? Byl to soutěživý typ, který těžce nesl porážky?
Soutěživý je hodně, ale vztek nebo naštvání nikdy nedával najevo. I po porážce dokázal jít s klukama hned hrát fotbálek. Být to já, tak bych určitě seděla někde bokem a byla z toho špatná. Ale on to nikdy moc neřešil. Říkal: No tak jsem prohrál, příště to bude lepší.
Zastaví se při návratu z Austrálie u vás ve Valašském Meziříčí?
To ještě nevím. Ale moc času mít nebude, protože ho hned čeká příprava na Davis Cup, který se hraje začátkem února.
Hrát se ale bude v Ostravě, to je od vás kousek.
To je pravda. On už ale teď k nám moc nejezdí. Pořídil si pračku a sušičku, takže prádlo už k nám vozit nemusí. (rozesměje se) Spíš se jezdíme podívat my za ním. Přece jen cestou k nám by ztratil nějaký čas.
A když už přece jen přijede, jak potom to volno tráví? Lenoší na pohovce u televize nebo spíš obíhá v Meziříčí všechny známé z dětství?
Užívá si domácího klidu nebo zajdeme na návštěvu k příbuzným. A já ho ani nikam netlačím, protože je i tak dost naběhaný. Kam přijde, tam se ho někdo vyptává na tenis. On navíc ve Valmezu nemá ke svým vrstevníkům nějak blízko, protože už ve dvanácti letech vypadl do Prostějova a ve škole se tady se spolužáky viděl jen dva dny v týdnu.
Ve městě asi každý ví, že jste maminkou skvělého sportovce. Jak často se stočí ve vaší ordinaci řeč s pacienty na tenisové téma?
Většinou když se zrovna hraje nějaký turnaj nebo Davis Cup, tak se o tom bavíme často. Někteří zarputilí sportovní fanoušci mi až pomalu vyhubují: Co tady děláte? Jak to, že nejste v Austrálii, Paříži nebo Wimbledonu? Já jim odpovídám: A kdo by vás tady ošetřoval?
Jak se daří v tenisu vám a manželovi?
Tenis sice hrajeme, ale vyloženě rekreačně. Manžel o něco víc. Já jsem začala, až když bylo Tomášovi deset let, to už jsem byla na nějaké velké hraní stará krůta... (rozesměje se) Je to dobrý pohyb, rozhodně lepší než běhání kolem Bečvy. Baví mě to. Tenis, to je pro mě sport pro radost.
