Jako malá jezdila s tátou ona, nebo ji spíše bral s sebou. Byla u jeho vítězství na US Open v roce 1998, doprovázela ho na Masters do Houstonu. Teď se situace obrátila. Natalie Suková je na kurtu, Cyril v publiku, občas i se sestrou Helenou, čtrnáctinásobnou grandslamovou šampionkou ze čtyřhry.
Kariéra pokračovatelky slavného rodu je zatím v zárodku – ale kdo ví, kam až může dojít? „Nějaké cíle mám,“ říká tajemně jedenadvacetiletá vysoká blondýna.
Máte americké i české občanství. Když hrajete v Praze, připadáte si jako doma?
Natalie: Asi jo. Trávila jsem tu dost času i během dětství, hlavně o prázdninách. Necítím se víc jako Češka ani jako Američanka, je to tak padesát na padesát.
Váš otec dobyl největší úspěchy ve čtyřhře. Baví i vás debl víc
Natalie: Docela jo. Mám v něm vždycky lepší výsledky. A když se daří, tak vás to baví asi trochu víc.
Byl to záměr, aby Natalie vyrůstala spíš v Americe, kde nebude pod takovým drobnohledem?
Cyril: Schválně to nebylo. Ale hrál jsem tenis, celý rok jsme někde jezdili a základnu jsem měl v Americe, takže to nějak vyplynulo, že tam děti trávily většinu času.
Ale větší klid na výchovu tam asi byl, ne?
Natalie: Trochu jo. Když jsem byla menší, tak jsem byla ráda, že tam nebyl takový tlak.
Cyril: Já to tak nebral. Vnímám to tak, že děti měly možnost vystudovat v Americe, rozšířily si cestováním životní obzor, viděly víc kultur. Nekoukal jsem, co je lepší pro kariéru.
S tenisem jste, Natalie, začala až ve dvanácti, že?
Natalie: Ano. Když jsem byla menší, tak jsem tolik nehrála, spíš jsem jezdila s tátou po turnajích a koukala na něj.
Dělala jste k tomu i jiný sport?
Natalie: Dělala jsem gymnastiku, balet, trochu golf, ale to mě moc nebavilo. Tenis jsem ještě v deseti trénovala tak dvakrát týdně, ale pak mě chytl.
S kým jste trénovala?
Natalie: Všechno, co umím, mě naučil táta.
Jaké bylo jezdit s ním po turnajích?
Natalie: Super, bavilo mě to! Nejsilnější vzpomínka je asi na Masters v Houstonu, někdy v roce 2003, 2004. Měli tam dobrou hernu v hráčské loungi, tam jsem všechny přemlouvala na ping-pong.
Cyrile, jak se vám hrálo před dcerou?
Cyril: Tenkrát byla ještě malinkatá. Na turnajích byla ráda, všechno tam bylo perfektně zařízené, měli jsme se tam dobře. Ale pro mě to někdy bylo stresující. Když jsem prohrál, tak byla Natálka naštvaná a brečela, že musíme jet pryč.
Natalii jste do tenisu nehnal?
Cyril: Ani ne. Když děti vyrůstají ve sportovní rodině a rodiče na ně tlačí, tak je to pak pro ně ještě větší stres. Mě taky rodiče netlačili, i když jsem byl z tenisové rodiny. Myslím, že i proto jsem tak dlouho vydržel hrát.
Trénovala jste i s tetou Helenou?
Natalie: Ale já byla spíš vAmerice, teta spíš v Česku.
Chvíli vám pomáhal i bývalý tátův spoluhráč Martin Damm. Kdo vás vede nyní?
Natalie: Teď jsem na univerzitě, takže hraju většinu času tam. Když jsem v Česku o prázdninách, tak trénuju s tátou.
Jaká je vaše největší zbraň?
Natalie: Forhend.
A vzory?
Natalie: Měla jsem ráda Clijstersovou. Ale asi nejradši mám Federera, to je klasika.
Navzdory zapálení pro tenis jste se rozhodla dokončit univerzitu v Mississippi. Je pro vás škola prioritou?
Natalie: Chtěla jsem mít studium uzavřené. Zbývá mi rok, teď je pro mě hlavní. Pak bude prioritou hrát.
Co studujete?
Natalie: Žurnalistiku, chci se jí věnovat, psala jsem už ve škole nějaké eseje, pak do novin, baví mě to.
Chtěla byste psát o sportu?
Natalie: Jo, to teď dělám. Máme sportovní školu, takže píšu o sportech, co se tam hrají. Americký fotbal, tenis, golf. Když se někomu zadaří... Tím, že jsem s nimi a znám je, tak k nim mám lepší přístup.
Jak se dá skloubit tenis a škola?
Natalie: Dobře. Podmínky, co nám vytvořili, jsou super. Předměty máme mimo tréninky, takže třeba od osmi do jedenácti jsme ve škole, od jedné do tří trénujeme, pak mám třeba ještě hodinu nebo dvě.
Cyrile, syn hraje golf. Těší vás, že někdo navázal na silnou tenisovou stopu rodu?
Cyril: Ale jo. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale když o tom lidi takhle mluví, tak je to příjemné. I moje máma by byla ráda, kdyby to viděla, bohužel zemřela v roce 1982.
