"Ale když odcházela z kurtu, bylo vidět, že i ona má slzy v očích, zase taková tvrďačka přece jenom není," usmíval se šťastný otec, který Petru do sedmnácti let trénoval.
"Pak odešla hrát do Prostějova a už tam zůstala," řekl Kvita. Dceři držel palce spolu s manželkou u televize. Věřil jí, když ztratila první set a v rozhodujícím prohrávala už čtyři nula?
"To bylo fakt náročné, ale když pak snížila na dva pět, vzpomněl jsem si, co jsem jí říkal, když byla ještě malá žačka. Dva pět je pro vedoucí hráčku ten nejhorší výsledek, protože ta prohrávající může začít riskovat a dát do toho všechno, zatímco soupeřka si může myslet, že už to má v kapse a pak třeba znervózní."
Petra si na otcovu radu očividně vzpomněla. "Znám ji odmalička, viděl jsem na ní, že strašně chce. A i když to neměla jednoduché a byla na dně, dokázala to," radoval se Jiří Kvita a plánoval, že dceřin úspěch půjde večer s manželkou a přáteli pořádně zapít. Ostatně kvůli sledování tenisového duelu jej coby zastupitele omluvil i starosta z řádného jednání fulneckých zastupitelů.
"To se musí pochopit, všichni jsme na Petru hrdí," řekl starosta Fulneku Jiří Dener. Oslavy však zřejmě nebudou příliš bujaré, Kvita s manželkou totiž spěchají do Wimbledonu, kam je na semifinále se Serenou Wiliamsovou dcera pozvala.
