Právě Štěpánek se spoluhráčem Tomášem Berdychem vybojovali postupem do finále největší daviscupový úspěch od roku 1980. Krátce po nedělním obědě o tom hovořili uvolněně a bez zvláštního napětí. Aby taky ne. Už měli odpracováno.
Kdo z vás dvou je po těžkých zápasech a sobotní oslavě víc unavený?
Štěpánek: Nejvíc unavenej je teď asi Karlovič.
Prý za vámi dorazil do baru.
Štěpánek: No právě! Budete se divit, ale pozvali jsme ho na panáka. Pak tam i tancoval. No, tancoval. Spíš šlapal zelí. Do větších akcí se nepouštěl.
Berdych: My jsme taky šetřili energii. Za těch pár dnů jsme jí při tenisu vydali dost.
Štěpánek: Opravdová únava asi dorazí, teprve až budeme doma, v klidu. Až to z nás pomalu všechno spadne.
Co že za vámi Chorvati přišli po boji do stejného baru?
Štěpánek: Nevím, ale Chorvati se k nám tady obecně chovali moc mile a přátelsky. Jejich gratulace zněly srdečně a upřímně. Kluci nám přáli štěstí ve finále.
Berdych: Vlastně se nám to stalo i v Ostravě, že po zápase sedíme někde na Stodolní a najednou dovnitř vstoupí Argentinci. Lukáš Dlouhý na ně tenkrát halekal: Tak co, jdete slavit ty své dva vyhrané zápasy? Chorvati to podle všeho vzali ještě ve větším. Za stavu 0:3 přišli slavit nulu.
Dosáhli jste na to, co před vámi nedokázali Mečíř, Korda, Nováček a další. Přemýšlíte o tom i takhle?
Štěpánek: Myslím, že každá generace svou šanci měla. Jde o to, kdo ji promění a dojde až do konce. Jsme strašně rádi, že se nám to podařilo. Ale je to jen dílčí úspěch. Spokojení ještě nejsme. Přestože už tohle je zadostiučinění pro naši práci.
Radku, zmínili jsme Kordu, vašeho trenéra. Nebudete si ho teď dobírat, že jste dokázal víc?
Štěpánek: To bude asi první věc, ve které jsem se dostal dál než on. Kdepak – Petr toho dokázal v tenise strašně moc. Vyhrál grandslamový turnaj, byl druhým hráčem světa, k tomu já mám hodně daleko. Také sehrál spoustu utkání, která si lidé budou pamatovat.
U možná nejpamátnějšího však chyběl. Myslím tím daviscupový triumf v roce 1980. Co si o něm z doslechu pamatujete?
Štěpánek: Už je to nějaký pátek. Mně byly tenkrát dva roky a tady mládě ještě ani nebylo na světě. Ale vyprávěli mi, že když tenkrát Mečíř porazil...
Mečíř?
Štěpánek: Teda Šmíd. No vidíte to, jeden panák, a co to se mnou udělá. Tak když ten Šmíd hrál s Panattou, chodil na síť a pořád dával halfvoleje. Jenže Ital ho stále prohazoval, tak Šmíd změnil taktiku, nenechal padat míč a tím utkání otočil. To je konkrétní věc, kterou si z toho finále vybavím. I když je jen načtená.
Berdych: Já nic takového po ruce nemám. Holt jsem ještě nebyl na světě.
Štěpánek: To jsi možná ani ještě nebyl v plánu.
Berdych: No jo pořád. Radek to má každopádně daleko víc nastudovaný, já o téhle tenisové historii moc nevím.
Je pro vás rok 1980 skoro jako pravěk?
Berdych: Pozor, to zase ne. Zas tak starý to není.
Štěpánek: No ale my třicátníci už o tom víme své, že?
Špičkujete se, vypadáte jako odvěcí přátelé. Dá se popsat, jak vás Davis Cup sbližuje?
Štěpánek: Samozřejmě jsme oba dva individualisté, ale když přijdeme na Davis Cup, tak táhneme za jeden provaz a chceme uspět. V týdnu žijeme pohromadě, tedy než se rozejdeme do svých pokojů (směje se). Určitě jsme si celý týden hodně blízcí.
Berdych: Trávíme spolu co nejvíc času. Člověk zažije i to, že je někdo na něco naštvaný, něco mu vadí. Nemůžeme být pořád všichni spokojení. Ale chvil, kdy nás něco štve nebo není nálada, je strašně málo. Problémy rychle odezní.
Je právě soudržnost největší silou vaše týmu?
Berdych: Tohle a taky vyrovnanost. Atmosféra v mužstvu je skvělá od prvního setkání na celý týden. To hodně pomáhá. Není to tak, že si každý jen na své triko odehrajeme singla a pak někdo z nás nastoupí na debla. Prožíváme to všichni, je to pro nás obrovská akce. Hecujeme se a dobrý tenis pak přijde.
Štěpánek: Když jsem se před časem vrátil na barážové utkání se Švýcarskem, tak jsem říkal, že bych chtěl v Davis Cupu uspět. To znamená zahrát si semifinále, finále nebo vyhrát mísu. Zatím se nám daří jít po téhle cestě. Touha a odhodlanost po úspěchu, o čemž pořád dokola mluvíme, to všechno je strašně důležité.
Bylo to tak bezproblémové už od první vteřiny po vašem návratu do daviscupového týmu?
Štěpánek: Kdyby to nebylo od prvního momentu, tak jsme těžko mohli se Švýcarskem uspět. Prožili jsme si v Davis Cupu velké věci, ať už smolné zranění Tomáše v Rusku nebo moje zdravotní lapálie při posledních zápasech. Dostali jsme se přes těžké chvíle. Jak se říká, když člověk přežije vlastní smrt, tak se může stát cokoli. Ukazujeme teď víc, než je běžné. A v tom je rozdíl.
Zkuste tedy třeba v procentech odhadnout, nakolik má velká pohoda v týmu podíl na vašem úspěchu...
Štěpánek: Je těžké to vyjadřovat v procentech. Jde o sílu ducha týmu. Jít za jedním cílem společně, a ne jednotlivě, v tom to vězí. To vám pak dodává cosi navíc, co pak v nejtěžších a závěrečných chvílích může člověku na kurtu pomoci.
Upřímně – jste v Davis Cupu trochu jinými hráči. Zdá se, že v téhle soutěži hrajete lépe než obyčejně.
Štěpánek: Davis Cup z člověka dostane to nejlepší. Pokud to prožíváte se vším všudy, ukážete snad ještě víc, než ve vás je. Všechno je jedinečné, má to své kouzlo. Ano, dělá to z nás lepší hráče.
Berdych: Přesně tak. Nechci říct, že normální turnaje jsou všední. To ne, ale Davis Cup se nehraje každý týden.A finále v něm nehrajete každý rok. Tím je to zvláštní.
Štěpánek: Když nastoupíme, dobře víme, že nás tady není jenom deset v tričku s nápisem Czech Republic. Že za námi stojí dalších devět milionů lidí doma. Je skvělé, že jim takhle můžeme udělat radost. Všichni víme, že sportovní úspěchy Čechy hodně spojují. Snad tedy v prosinci zažijeme tenisové Nagano. Třeba i s těmi plnými náměstími.
Váš táta v sobotu říkal, že právě kvůli takovým chvílím jste dvacet let dřeli.
Berdych: Určitě. Ať je to finále Davis Cupu nebo výhra na jakémkoli jiném turnaji – to jsou ty momenty, kvůli kterým toho tolik odmala obětujete. To je ta nezaplatitelná odměna. Důvod, proč každé ráno znovu jít na kurt.
Štěpánek: Jsem strašně moc vděčný svým rodičům, že mi umožnili hrát tenis. Museli tomu přizpůsobit vlastní život. Odříkání v tom byla strašidelná spousta.
Tomáši, váš táta se přiznal: "Stydím se. Do rozhlasu jsem tipoval, že postoupí Chorvati." Už se vám za to omluvil?
Berdych: Ještě na to nebyl čas. Ale co, taky názor.
Štěpánek: V pořádku. Jen ať sejčkuje dál.
Berdych: Pořád lepší, než kdyby to bylo obráceně. Nejdůležitější je výsledek.
Štěpánek: Můžeme být na sebe pyšní. Chtěl bych říci, že jsme šťastní za finále, ale rozhodně ještě ne uspokojení. Ještě nám zbývá jeden zápas a na ten se soustředíme. Uděláme vše, abychom měli ten malý pohár po letech zpět v Česku. Je to dlouho, co ho nějaký Čech zvednul nad hlavu. Už se na finále těším.
Jaký to bude zápas?
Štěpánek: Velmi těžký. Španělé mají nejlepší antukáře na světě. Určitě budeme za outsidery, ale tuhle pozici známe z minulosti a několikrát jsme v ní už dokázali uspět.
Mohlo by vám to pomoci i do individuální kariéry. Když loni Verdasco spasil ve finále Španělsko, následně se mu začalo dařit i na turnajích.
Štěpánek: Určitě. Zápasy, ve kterých jste pod obrovským tlakem a dopadnou vítězně, každého hráče nakopnou a dodají mu sebevědomí.
Berdych: Už jen dostat se do finále je další obrovské množství zkušeností. Člověk ví, že dokázal vyhrát pár dalších zápasů. Nemluvě o tom, kdyby se to podařilo dorazit a zopakovat i ve finále.