Ještě jsem neměl příležitost se někoho zeptat, zda to ve Wimbledonu voní čerstvě posekanou trávou.
Ano. Fakt je to tam tak cítit.
Co vás tam ještě zaujalo?
Nejvíc ta tradice. Že se vždycky hraje jen v bílém. Vlastně všechno tam dýchá historií, tenisovými legendami.
petra kvitová odpovídala čtenářůmWimbledonská semifinalistka odpovídala na dotazy čtenářů iDNES.cz. Její odpovědi najdete ZDE. |
Jen ten hezký obrázek se možná zakalí, když na vás pak v semifinále turnajového pavouka čeká Serena Williamsová. To je trochu smrt, ne?
Na pavouka se nikdy nedívám. To, s kým budu hrát, mi poví trenér. Určitě si však neřeknu, že je to smrt. Jasně, je to těžká hráčka. Ale o to víc toho chci pak ukázat a porazit ji.
Zvlášť když vás do šatny přijde podpořit Martina Navrátilová. Co vám říkala před tím semifinále?
Že mi přišla popřát hodně štěstí. A že mám šanci, kterou mám zkusit využít. Bylo to od ní moc pěkné, že tam za mnou přišla. Těch pár vět úplně stačí, když jsou od ní.
Znaly jste se už předtím?
Jen jsme se potkaly po osmifinále, cestou do šatny mi gratulovala.
S Williamsovou jste nakonec prohrála. Co pak děláte?
Začnu si hledat letenku domů, zabalím věci, vyřídím formality. Když hraju za pár dní turnaj někde jinde, počkám a letím rovnou tam. Mezitím trénuji.
Žádné nákupy?
To ne, procházení po městě nebo nakupování mě moc nebere. Býváme tak málo doma, že se snažíme co nejrychleji letět pryč.
Už jste měla víc diváků, než teď ve Wimbledonu?
I na US Open jich bylo docela hodně. Baví mě hrát před tolika lidmi.
Nemáte mít naopak větší trému?
Ne, při zápase je pak lepší atmosféra. Víc si to užívám.
Sledujete ty lidi?
Dívám se jenom na soupeřku nebo na trenéra.
Někdy se z publika ozve přímo adresovaný výkřik. To slyšet musíte.
To jo, slyším. Někdy se tomu ostatní začnou smát, mně to ve chvíli, kdy mám jít třeba servírovat, moc k smíchu nepřijde.
Proč se díváte na trenéra? Radí vám?
Spíš mě jen podpoří. Když zkazím balon, naznačí mi, že to nevadí, že mám jít dál. Povzbudí mě. Někdy se snaží něco křičet, ale většinou jen základní věci, které stejně vím. Ale je příjemné, že tam někdo žije se mnou.
Jezdí na všechny turnaje?
Většinou ano.
Viděla jste film Wimbledon?
Viděla. Pro nás profesionály to byla sranda. To, jak předvádějí tenis, to prostě nejde.
Co je tam špatně?
Údery nebo výměny tak hrát nejde. Oni zahrají snad všechno, kamkoliv doskočí. Jsou to takoví tenisoví supermani.
Petra KvitováNarodila se 8. března 1990 v Bílovci, žije ve Fulneku a tenisovou základnu má v Prostějově. Do 16 let ji trenérsky vedl otec, potom se začala připravovat s profesionálním trenérem. Dokázala porazit Venus Williamsovou na turnaji v Memphisu, vyhrála i nad Šachar Peerovou předloni ve Fed Cupu. Letos zaznamenala skvělý úspěch ve Wimbledonu, kde se probojovala do semifinále. Je na 29. místě světového žebříčku. |
Co čekat od romantické komedie? Zamilovali se, a bylo to. Jednomu to šlo, druhému ne. Nechtěla bych být tou holkou, co jí to potom nešlo.
Ptám se na to, protože i vy máte přítele tenistu. A jak bylo patrné i z filmu, někteří tátové tenisových slečen tohle nemají příliš rádi.
Toho jsem se také bála. I můj táta z toho měl strach. Ale mám štěstí, že mám hodného kluka, který mě podporuje a netlačí k zemi. Nechává mi prostor, oba víme, co v životě chceme. Poznal ho táta i trenér, oba jsou v pohodě a berou ho.
Ale váhala jste jim o tom říct.
Řešila jsem to. Otec a dcera, to je strašně silné pouto, bála jsem se, jak to vezme. Potom mě překvapilo, jak dobře se k tomu postavil. Ale byla jsem hrozně ráda, těžko bych nesla, kdyby mezi nimi byly rozpory.
A trenér?
Ten mi do toho nemluví. Pro toho je důležité, že jsem spokojená.
Nicole Vaidišová je zamilovaná do Radka Štěpánka, ale tenisově vyhořela. Vy naopak kráčíte vzhůru.
Nemyslím si, že to se mnou něco udělalo, pokud jde o tenis. Pořád jsem makala, dál chodila na tréninky...
Ale chodila jste na ně s takovým hezčím pocitem, ne?
To jo, třeba víte, že když prohrajete, někdo tam pro vás je. Nemáte pořád jen ten tenis.
Jen se kvůli tomu tenisu asi moc často nevidíte.
Je to těžké, jsem pořád pryč. Ale zatím se nám daří občas se doma potkat. Jsme oba tenisti, chápeme toho druhého. Kdybych měla normálního kluka, který nikdy nesportoval, asi by to nesl těžko.
Předpokládám, že jste se na tenise i seznámili.
Ano, v Prostějově. Marodila jsem s kotníkem, nehrála, ale do klubu jsem chodila. Párkrát jsme se tu potkali, několikrát jeli jen tak do kina, pak to nějak vyplynulo.
Zahrajete si spolu?
Někdy jo, třeba když tady není trenér a já potřebuju s někým hrát, tak Kája ochotně jde. Tedy nevím, zda ochotně, ale jde.
Ale radši jdete do kina, chápu-li to správně.
Nebo prostě jen ven s kamarády. Koupili jsme si in-line brusle, tak někdy vyrazíme na nich.
Opravdu? Já bych se bál, že spadnu, zraním se a s tenisem bude utrum.
Z toho jsem trošku obavy měla. Ale jako malá jsem jezdila, takže jsem se to docela naučila. Mám i chrániče. Nezbývá tedy než doufat, že nejsem takové nemehlo.
Já vám to samozřejmě nepřeji a ťukám to tady na dřevo, ale jedno upadnutí vás pak může stát celou kariéru.
Jasně. Ale zase nemůžete žít jenom tím tenisem, to by bylo na hlavu.
Po wimbledonském semifinále jste určitě dostala spoustu gratulací. Od koho potěšila nejvíc?
Esemesku mi poslal Jaromír Jágr, to jsem byla hodně překvapená. Nečekala jsem to. Vím, co dokázal a jaký je sportovec, proto si toho moc vážím. Jinak mě potěšily gratulace od pana Kodeše, paní Sukové, Martiny Navrátilové. Popřál mi i John McEnroe.
Jak to vlastně vypadá, když se chcete na Wimbledon přihlásit?
Celý rok musíte stoupat v žebříčku, abyste dosáhl na nominaci, takzvaného rankingu do hlavní části turnaje, jinak musíte hrát kvalifikaci. Já jsem podmínky pro přijetí do turnaje splňovala, takže jsem se tam jenom na internetu přihlásila.
Jak jednoduché.
Ano. Vyplníte jen jméno a heslo a prostě se tam napíšete.
A pak?
Přijedete tam, proběhne losování, dozvíte se, s kým a kdy hrajete.
Zaplatí vám letenku a hotel?
Letenku si platíme, hotel stačí jen zarezervovat. Pak záleží na tom, jak hrajete.
No, vy jste hrála velmi dobře. Kolik jste si letos na Wimbledonu vydělala?
Na tiskovce jsem slyšela, že asi osm milionů. Ale přesně to nevím.
Aha.
Neřeším to. Vím jen, že jsem se posunula v žebříčku. Ale kolik mi na něm přibylo bodů nebo kolik přišlo peněz, to nevím.
Někdo vám finance spravuje?
Ne, přijde mi to na účet.
Prostě jim ve Wimbledonu dáte číslo účtu a oni vám to pošlou.
Ano. Takže se vlastně o nic starat nemusíte.
Vy se pak jen podíváte do internetového bankovnictví, kolik to tentokrát z Wimbledonu poslali.
V podstatě tak.
Něco z toho pošlete trenérovi?
Ten dostává domluvený fixní plat. Když se zadaří, dostane i nějaká procenta z výhry.
Koupíte si něco vy, když se teď zadařilo?
Ne. Nechám to na účtu. Ani nevím, za co bych utrácela.
Za šperky, auto, dům s bazénem?
Mohla bych si třeba koupit byt, to jo. Ale nepotřebuju ho. Vlastně nepotřebuju nic.
Můžu si já vaši raketu koupit běžně v obchodě, nebo máte nějakou speciální?
Běžně se prodává, nemám žádnou speciální. Jen je možná trochu upravená její váha tak, aby mi vyhovovala, ale ten typ rakety běžně seženete.
Tu vám dává sponzor. Podobně jako oblečení. Můžete si vybrat, co máte na sobě, nebo vám prostě něco pošlou?
Máte smlouvu a sponzor vám oblečení dodává. Například Nike vám pošle čtyřikrát nebo pětkrát za rok oblečení na turnaje. S jedním hrajete třeba od Wimbledonu do US Open, pak dostanete nové.
A můžete si to oblečení vybrat? Myslím vzor nebo střih.
Ne, je na nich, co vám pošlou.
Já čekal, že vám pošlou třeba katalog a vy si vyberete.
Tak to opravdu ne. Tak to má možná Maria Šarapovová, která pomáhá i s návrhy. U nás normálních to tak není.
Bavilo by vás to?
Spíš ne. Moc do toho nevidím, jak se říká.
Nejste parádnice?
Ráda se hezky oblékám, to jo. Z katalogu bych si klidně vybrala. Ale nemohla bych něco navrhovat.
Jsou tenistky kamarádky?
Řekla bych, že každá má na tour (série turnajů) nějakou kamarádku. Já mám všechny české a slovenské holky, ráda si popovídám s Ruskami... Není mezi námi taková rivalita, o jaké se občas píše v novinách. Třeba v Anglii psali, že si před zápasy nařezáváme rakety a že se nikdo s nikým nebaví. Já jsem nic takového nezažila.
Ale určitě jsou tenistky, které se moc kamarádit nechtějí.
Nevím, jak to má Maria Šarapovová nebo sestry Williamsovy. Moc je nepotkávám, ale mockrát jsem je neviděla s někým se bavit.
A když s ní hrajete, povídáte si?
Jen u sítě po zápase. Wimbledon je totiž specifický tím, že nasazené hráčky mají šatnu jinde než ty nenasazené.
S kým během turnaje trénujete?
Většinou s holkami, které tam hrají také.
Můžete se domluvit třeba s tou Williamsovou?
No, můžete. Ale je otázka, zda by chtěla. Zrovna Williamsky hrají většinou jen spolu, nebo mají stálé sparingpartnery.
Kdy vůbec padlo rozhodnutí, že se budete tenisem živit?
Vždycky jsem hrála tenis jen tak. Táta chtěl, abych něco dělala, tak jsem hrála tenis. Až v šestnácti letech jsem přišla do Prostějova, kde jsem získala osobního trenéra. I tak to pořád bylo jen hraní při studiu. Ale postupem času jsem se dostávala výš a výš, pak už se o tom začalo přemýšlet.
Překvapuje mě, že jste s vrcholovým tenisem začala tak pozdě.
Třeba Lucka Šafářová tady byla už od devíti let. I mě v Prostějově chtěli dřív, ale táta s mamkou mě nedali. Nevychovali mě špatně, tenisově i normálně, a já jsem jim za to vděčná. Chvíli jsem přemýšlela, že bych kvůli tenisu přerušila gymnázium, ale táta byl neústupný. Dnes bych neměnila, jsem ráda, že mám školu dokončenou.
Říkala jste, že máte osobního trenéra, ten s vámi hraje. Máte jen jeho?
Ještě mám trenéra na kondici. Spolupracují spolu, vymýšlejí, co bych měla zlepšit.
A odkud máte kamarádky?
Ze základky i ze střední školy ve Fulneku, bohužel se s nimi moc nevídám. A pak z tenisu, třeba s Luckou Šafářovou si zajdeme na večeři nebo jen tak pokecat.
Odjet s kamarádkami ze školy na hudební festival, to je pro vás asi zapovězené, že?
To jo, na to není čas. Spíš pojedeme do Olomouce do kina. A koupit si lístky na koncert nebo do divadla? Vlastně nikdy nevím, zda budu doma. Kultury v mém životě moc není, ale jsem s tím smířená. Bude na ni čas po kariéře.
Na čem jste naposledy byla v kině?
Na třetím díle Zatmění. Líbilo se mi to.
Kvůli pohlednému hlavnímu hrdinovi?
Samozřejmě se mi líbil hlavní hrdina, i ten druhý byl pěkný. Ale byla jsem spokojená i s obsahem.
Jaký je váš nejoblíbenější pořad v televizi?
Ordinace v růžové zahradě. Je super, že dávají všechny díly i na internet. Můžu je vidět, i když zrovna nejsem doma.
Berete si kvůli tomu na turnaje notebook?
Jo, mám ho pořád. Na hotelu se buď dívám na Ordinaci, nebo si s někým povídám na Skypu, občas zapnu Facebook. A když v hotelu nemají internet, dívám se na filmy nebo si čtu. Teď jsem třeba přečetla dva díly Milénia od Stiega Larssona, musím si od trenéra půjčit ten třetí.
Díváte se v televizi i na sport?
Přítel je sportovec tělem i duší, takže ho máme zapnutý pořád. Mistrovství světa ve fotbale nebo v hokeji mi utéct nemůže.
Působíte jako kliďas. Platí to vždycky?
Asi jo. Jsem spíš flegmatik. Na kurtu i mimo.
Takže raketu jste ještě vzteky nerozmlátila?
Ne. Ani si nepamatuji, že bych nějakou tenistku viděla, že to udělala. Já jsem měla takové vzdorovité období v patnácti, nechtělo se mi trénovat. Ale nakonec jsem vždycky šla.
Co rozhodlo? Táta?
On mi vždycky domluvil. Asi to trochu byla i ponorka, hráli jsme spolu od mých čtyř let, ani doma jsme se nebavili o ničem jiném.
Jak často dnes trénujete?
Dvakrát denně hodinu a půl, pak mám ještě hodinu kondici – většinou běh nebo posilovnu.
Díváte se na svoje zápasy potom na videu?
Když je mám k dispozici, tak ano. Trenér mě upozorňuje na chyby. Často tvrdí: Tohle ti říkám pořád, takhle to hrát nemáš. Myslím, že video hráčům pomůže. Často si myslíte, že něco děláte, jak se má, a až z videa zjistíte, že to děláte špatně. Je to dobrá věc.
Děláte tohle i se soupeřkami?
Ne. Znám je z tréninků nebo z turnajů. Občas se jde trenér podívat, jak hrají, a řekne mi, co by mohla být jejich slabina. Ale to, v jaké je soupeřka formě, většinou poznám až při zápase.
Teď žijete tenisem, to je jasné. Máte i nějaký plán B?
Sportovci musí asi vždycky počítat s tím, že se může něco stát. Kdyby se něco stalo mně, šla bych asi studovat nějakou vysokou školu. Ale na to teď nemyslím. Teď se raduji z toho, že se z koníčka stala skvělá práce.
