Cash byl tahákem exhibice, kterou organizátoři okořenili závěr ženského turnaje Prague Open. S Henri Lecontem, Mansourem Bahramim a Bohdanem Ulihrachem pobavili v neděli diváky.
Na kurt přišel 44letý Cash s náušnicí v uchu i s nezbytnou čelenkou. Tak jako ve Wimbledonu 1987. Tehdy to byl právě on, kdo nedopřál Ivanu Lendlovi pozdvihnout nad hlavu pohár pro wimbledonského šampiona. Cash ve finále senzačně zvítězil 7:6, 6:2, 7:5. Při rozhovoru pro MF DNES by o tomto životním zápase vydržel vyprávět do nekonečna.
Tehdy jste zničil Lendlův sen o jediném titulu, který nikdy nezískal.
Jo, zničil. Spousta lidí mi to tehdy říkala. Lendl vyhrál naprosto všechno, jen ten Wimbledon mu chyběl. Jenže já tehdy chtěl taky vyhrát, to dá rozum. Pro australského kluka je titul z Wimbledonu jako sen.
Co si z toho zápasu pamatujete?
Nebyl jsem favorit, ale nastupoval jsem k němu docela sebevědomý. Povedl se mi přípravný turnaj v Queensu, Ivana jsem porazil i šest měsíců předtím na Australian Open, které se ještě hrálo na trávě. Navíc v Londýně bylo tehdy nezvykle horko. Což byla pro Ivana nevýhoda.
Pat CashV roce 1987 byl Australan posledním hráčem, který vyhrál grandslam s raketou z přírodních materiálů.
|
Kurt byl ve vedru rychlý, nemohl zůstávat na zadní čáře. Proti Borgovi by mohl, proti Connorsovi také, ale proti mně ne. Sice uměl výborně voleje, ale já se mu je snažil zobtížnit, aby z nich chyboval. Měl vždy vynikající servis, klíčové pro mě bylo vrátit return. Naštěstí ten den nepodával stoprocentně. Jakmile jsem získal v tie-breaku první set, uvolnil jsem se. I když v polovině třetí sady možná až moc, ztratil jsem podání a trochu i koncentraci. Pak jsem si řekl: Hej, vzbuď se. A dvakrát jsem Lendlovi vzal servis.
Načež jste podával na vítězství v turnaji turnajů. Byl jste nervózní?
Nejnervóznější za celou kariéru. Celý jsem se třásl. Do chvíle, než přišla ta obrovská úleva a radost.
Vídáte se nyní s Lendlem?
Moc ne. Nejsem bláznivý golfista jako Ivan a jeho rodina. Moji dva synové hrají tenis. Starší na univerzitě v Americe, mladšímu je čtrnáct a chce být profíkem. Já o to moc nestojím. Radši ať dělá fotbal.
To myslíte vážně?
Jo. Mužský profitenis je velmi, velmi tvrdý, fyzicky i mentálně. Taky je drahý, když se drápete nahoru. Týmový sport je mnohem zábavnější, spoustu toho za vás klub zaplatí a užijete si i s týmovými kolegy.
Usadil jste se v Londýně. Proč ne v rodné Austrálii?
Kvůli dětem. Dvě mám v Londýně. Dvě starší jsou v Norsku s jejich matkou, i když syn zároveň studuje v USA. Navíc v Austrálii jde tenis do háje. Mizerně ho tam propagují. Ragby, fotbal i některé dívčí sporty jsou najednou mnohem populárnější. Lidé se na tenis ještě dívají, ale už ho nechtějí hrát. Australská federace pracuje špatně. Kurtů je čím dál míň, v Sydney i Melbourne mizí, mění se v obytné plochy. V Queenslandu jsem zakládal tenisovou akademii, ale také s ní to je teď složité. V Evropě je mi líp. Mohu odtud i snáz cestovat na exhibice.
V Česku jste poprvé. Je to tak?
Ano. Miluju historii, i proto jsem tak rád přijal pozvání. Projdu se městem, dám si dobré české jídlo. Prý máte nejlepší pivo na světě. No, Australani by s tím nesouhlasili.
Na Štvanici se koná ženský turnaj. Kdysi jste býval k úrovni ženského tenisu a k boji žen za stejné prémie s muži extrémně kritický. Změnil jste už názor?
Tak moment. Svoji ostrou kritiku tenistek jsem pronesl před 22 lety. Od té doby mi to lidi pořád předhazují. Jenže tehdy vážně existovala jen hrstka dobrých hráček, na jejichž hru se dalo koukat a které turnajům dominovaly. Kromě toho spousta tenistek byla vážně tlustých.
Teď je to jiné?
Určitě. Na grandslamech stále uvidíte i nudné, jednoznačné zápasy, ale kdokoliv z první dvacítky žen může překvapit. A ty peníze? Když vidíte světovou jedničku Safinovou, jak si v semifináleWimbledonu nebo ve finále Austrálie proti Williamskám uhraje jen tři gamy, nezdá se vám, že by si za tohle zasloužila stejné prémie jako semifinalista mužů. Na druhou stranu dost ženských zápasů je teď fakt pěkných. I když za celý pražský turnaj jste od žen určitě neviděli tolik volejů a náběhů na síť jako od nás v jediné exhibici.
Jak vzpomínáte na jinou vaši exhibici, na Mallorce v roce 2001, kde vás porazil tehdy neznámý patnáctiletý kluk jménem Rafael Nadal?
Nebral jsem ten zápas zpočátku vážně, jenže on jo. Hrál neuvěřitelně... Výsledek mi tehdy připadal trapný. Ale za dva roky ten kluk vyhrál Roland Garros.
Nyní je stále častěji zraněný. Jak dlouhou kariéru mu ještě předpovídáte?
(Henri Leconte opodál prohodí: "Tak dva dny.") Cash: Těžko říct. Má být v Montrealu. Nevím, jak vypadá jeho koleno, ale snad nebude pro jeho kariéru takovou tragédií. Každopádně na sebe musí být opatrnější, dopřávat si třeba až měsíční přestávky. Připomíná mi ferrari. To taky často vyhrává a jezdí tvrdě, ale čas od času exploduje a musí se opravit.
K jakému autu byste připodobnil vaši současnou hru?
Cha cha. Myslíte k trabantu? Nebo ke staré škodě?
Zkuste si představit, že jste opět jednou televizním komentátorem Cashem. Co byste řekl o hráči Cashovi?
Že už vypadá trochu staře, ale hraje pořád dobře. Že je jako Rolling Stones nebo AC/DC. Nebo jako golfista Tom Watson, co pořád drží krok s mladými borci. Jen ten tenis se od mé éry změnil. My hráli útočněji, různoroději, chytřeji, častěji jsme byli na síti. Sledovali jste tři zápasy po sobě a každý byl úplně jiný. Dnešní tenis je stereotypnější. Federer má brilantní údery, ale i on je dost čitelný a předvídatelný. Za nás? Wilander, Edberg, Lendl, já, každý jsme měli jiný styl, jinou taktiku. Bylo to zábavnější.
Dnes trénujete jen nepravidelně?
Naopak. V sobotu jsem měl první volno po deseti dnech, jinak jsem denně běhal po kurtu se synem. Předtím jsem hrál veteránský turnaj ve Wimbledonu. Jasně, každý rok jsem malinko pomalejší, ale občas si stejně říkám: Hraješ skvěle, mohl bys na okruhu porazit kohokoliv. No... Možná tak v jednom setu. Ne na pět setů. Však už taky trénuju jen půldruhé hodiny denně, ne čtyři hodiny jako dřív. To by mé tělo nevydrželo.
Máte s ním problémy? Co vás bolí?
Každý den mě něco bolí (ukazuje od paty až k hlavě). Ale nic není tak strašné.
Mohl byste na sebe aplikovat léčbu reiki. Získal jste přece přece certifikát léčitele reiki, ne?
Už to neprovozuju. Tehdy mě ale reiki zaujalo. Také jsem absolvoval kurz čtení karet tarotu. Dokonce i do spiritualismu jsem pronikal. Nemůžete žít jen z tenisu, na světě je přece tolik zajímavých věcí. Člověk by se nikdy neměl přestat učit. Vyvíjím i různá tréninková cvičení pro juniory, ponořil jsem se do psychologie tenisu, do taktiky.
Navrch koncertujete s kytarou, abychom nezapomněli. Dokonce jste byl ve vaší kapele i zpěvákem. Zazpíváte nám?
Ne! Byl jsem jen pohotovostním zpěvákem na záskok, když měl náš zpěvák srdeční příhodu. Neumím to, nejsem žádný zpěvák. Vlastně nejsem ani kytarista. Jsem tenista. I když kytaru miluju, hudba je můj koníček číslo jedna.
Vystupoval jste s nejedním slavným tenistou. Který byl nejlepším hudebním parťákem?
John McEnroe hraje na kytaru dobře. Mansour Bahrami je zase dobrý bubeník. No,možná MatsWilander. Ale každý fandíme jiným stylům hudby. Někdo má radši Rolling Stones a já Spice Girls (směje se). Ba ne, já vyznávám jedině klasický tvrdý rock. (Leconte ho popichuje: "A ještě Britney Spears, ne?")
