Na velkém turnaji v Miami skotský šampion dvakrát v kariéře triumfoval. I jako žebříčkové číslo 113 dostal divokou kartu, při absencích ústředních hvězd doufal v průlom - jenže místo toho se odhlásil.
S jeho tělem to dál není dobré.
„Pořád vím, že jsem schopný hrát na té nejvyšší úrovni,“ tvrdí Murray, leč obratem přiznává: „Potřebuju týdny a měsíce příprav a tréninků, zápasy a hlavně pevné zdraví. Ale možné to pořád je.“
Teoreticky snad.
Praxe vypadá jinak.
Murray letos stihl jen tři duely ATP (1-2) a na challengeru v italské Bielle sice došel do finále, v něm ho ovšem předčil Ukrajinec Marčenko, 212. hráč světa.
„Asi si hodně lidí řekne, že podléhám sebeklamu a nejlepší už mám za sebou. Je to možné,“ říká. „Sám dobře vím, že potřebuju špičkové výkony podávat pravidelně hodinu a půl až dvě hodiny, a ne jen dvacet či třicet minut a ještě jen občas.“
A tak se s další ranou do vlastního těla docela sešlo Murrayho interview pro web Gentleman’s Journal.
 |
Jeho tenisová cesta ne vždycky připomínala ryzího gentlemana, uměl se pěkně rozzuřit, ovšem dokráčel po ní až ke šlechtickému titulu od královny, třem grandslamovým titulům a dvěma zlatům z olympiád. Pokud Tomáš Berdych přijal sisyfovský úděl a stoupal k výšinám vždy jen proto, aby ho z nich zase srazili Federer, Nadal či Djokovič, Murray uspět dokázal.
Co dál? Pro zmíněný magazín překvapil pestrou škálou možných variant svého „života po životě“.
„Opravdu mám rád golf a přišlo by mi vzrušující dělat caddieho,“ pronesl. „Možná naše sporty zvlášť po mentální stránce i něco spojuje, takže bych mohl golfistům pomoci. Nebo si zkusím vysloužit trenérské frčky ve fotbale. Taky bych se chtěl mnohem víc věnovat cyklistice.“
S tou už nemá profesní plány, Murray jen hodlá využít vášeň pro vyjížďky na kole spojené s vlastností, která z něj udělala hvězdu na kurtech. „Jsem tak soutěživý, že by mě bavilo sledovat, jestli si na svých oblíbených úsecích pětkrát týdně dokážu vylepšit rekord,“ usmál se.
A blíží se to, blíží.
Lze očekávat, že pro Murrayho bude velkým cílem účast v All England Clubu, kde v roce 2016 ve svém posledním grandslamovém finále slavně udolal Milose Raonice a přidal druhý wimbledonský titul, což ještě zvýraznilo jeho pozici národní sportovní ikony.
Andy Murray při tréninku v londýnském Queen´s Clubu.
Ale pak... Zranění, operace a do toho pandemie, která zchromila tenisový kalendář a jeho comebacku vystavěla další vysokou překážku. „Co jsem se naučil v lockdownu? Zjistil jsem, kolik věcí mi nejde,“ líčil zvesela. „Snažíte se zabavit děti, má žena je umělkyně, krásně maluje, zato já jsem v tomhle otřesný. Děti pořád doufají, že jim něco vyrobím, tohle není moje silná stránka. To spíš koordinace očí a rukou. A pár různých sportů.“
O tenisových dovednostech netřeba pochybovat. Možná ale brzy přijdou do popředí i jiná odvětví.
