Nebyla to v pátek před polednem běžná tisková konference, ani běžný rozhovor. Usměvavá Kocumová pouštěla novinářům videa, ukazovala fotky a dlouho vyprávěla o tom, jak propadla extrémním překážkovým běhům a čeho letos na podzim dosáhla.
„Možná i kvůli předvolební kampani se o tom tolik nepsalo. Přišlo mi to líto,“ přiznala Kocumová, která kandidovala v Libereckém kraji na post hejtmanky.
Sedmatřicetiletá Češka jako první v historii obhájila titul na mistrovství světa ve Spartan Race, což je právě jeden ze závodů, kde se musíte brodit bahnem, plazit pod ostnatým drátem, překonávat různé překážky a vyrovnat se s rozmary počasí.
„Skupina lidí se na nás dívá jako na blázny,“ uznává Kocumová. Ale vzápětí tuto relativně novou sportovní disciplínu hájí: „Překážkové závody jsou dle mého názoru fenomén naší doby. Jsou naprosto komplexní a ti nejlepší závodníci jsou prototypy zdravých, harmonicky rozvinutých lidí. Potřebujete vytrvalost, rychlost, sílu i psychickou odolnost a závod otestuje každý sval v těle.“
Extrémní překážkové běhyBěžecké závody s překážkami, které jsou za registrační poplatek otevřené pro všechny, zaznamenaly v Česku velký nárůst popularity. Ať už se jmenují Spartan, Army, Gladiátor nebo Predátor Race, zájem lidí roste. Před pár lety se o podobném sportu u nás nevědělo, v roce 2013 byly pouze dva závody a letos absolvovalo zhruba 60 tisíc lidí přes dvacet klání. Příští rok na jaře chystá spolek Gladiator race v Milovicích mistrovství republiky, které by mělo být zároveň kvalifikací na mistrovství světa. Česká organizace OCRA se snaží zapojit do šampionátu i rozhodčí a rozjela kampaň s názvem „Jen slaboch podvádí“. Překážkové běhy v přírodě jsou atraktivní také pro děti, existují pro ně specializované kluby. Organizátoři a příznivci tohoto sportovního odvětví chtějí mediálně známou Zuzanu Kocumovou „zneužít“ jako ambassadorku. Ona se tomu nebrání, protože závodům sama propadla. |
Kocumová je na pohyb zvyklá odmalička, v běžkařské stopě jí to šlo. Vždycky se těšila, až napadne sníh a ona vyrazí trénovat. Patřila k velkým talentům, v roce 1998 se stala juniorskou mistryní světa. Třikrát reprezentovala na šampionátu v klasickém lyžování i mezi dospělými. Byla také součástí české štafety na olympijských hrách v Naganu.
Ale už v roce 2001 kvůli zdravotním problémům vrcholovou kariéru ukončila. Jenže bez sportu by Kocumová nemohla vydržet.
Zpočátku sice tvrdila, že se bude plazit maximálně v čerstvě nasněženém prašanu a že bahno jí vadí. Po první zkušenosti si připadala, jako když ji přejel parní válec. A přitom teď extrémní překážkové běhy tak zapáleně propaguje.
„Byl to pro mě nejsilnější zážitek v životě,“ vzpomíná skoro až dojatě na pocity z USA a Kanady, kde úspěšně absolvovala náročné závody v konkurenci profesionálek z celého světa.
Heslem Spartan Race je: „Pochopíš až v cíli“, což Kocumová potvrzuje. „V normálním stavu mysli to vypadá zvláštně. Proč se brodit studenou vodou? Ale zkoušíte, co vaše tělo zvládne. A v té chvíli prožíváte vše intenzivně a je to způsob, jak ze sebe dostat sterilní život. A když se plazíte korytem řeky, tak splynete s přírodou a vyzkoušíte opravdu všechny smysly.“
Na trati v krásné vysokohorské přírodě zapomene na stres ze zastupitelských lavic, také oproti světu lyžařů se tady mezi ostatními běžeckými nadšenci cítí daleko víc uvolněná. Bere to jako příjemnou změnu, zajímavou novou kapitolu v už tak rozmanité kariéře.
Návrat do dětských let. Jako Tarzan
„Nejsi na to už stará?“ ptali se jí. Kocumová však odpovídá: „Nejhorší věc, která se vám může stát, že dospějete. Připravujete se o tím o spoustu radosti.“
Pak zavtipkuje, že si vlastně pod záštitou profesionality plní dětské sny, kdy si chtěla vyzkoušet, jaké je to býti Tarzanem a skákat z liány na liánu. Teď se dospělá žena mění v dítě i při tréninku, když na ručkování využívá konstrukce právě na dětských hřištích.
„Nikdy bych nevěřila, ze toho v mém věku budu schopná, když jsem v jednadvaceti letech musela ukončit kariéru,“ prohlásí Kocumová o svých výkonech. Pokud bude zdravá, chtěla by příští rok zaútočit na celosvětovém Spartan Race na třetí vítězství v řadě. „Ale vím, že mám limity.“
Proto si netroufá ani na případný návrat do stopy. Už před olympiádou ve Vancouveru 2010 se na comeback intenzivně připravovala, měla časy na to, aby porážela kvalitní soupeřky, ale tělo stejně řeklo ne. Organizovaný dril nepřináší Kocumové radost.
Potěšena by však byla, kdyby pomohla extrémním překážkovým závodům mezi olympijské sporty. To zatím vypadá jako utopie, Kocumová však spolu s českými kolegy své vizi věří.
„Závody jsou mimořádně atraktivní, lidí přibývá, navíc je to čistý sport z hlediska různých omezování váhy i férovosti, není tam jednostranné zatížení, takže si neničíte zdraví,“ tvrdí Kocumová s tím, že v zámoří existují profesionálové, nastupuje generace specialistů a díky sponzorům se dá tímto sportem dokonce uživit. „Pro elitní závodníky je logické, že olympiáda je nejvíc. Snažíme se proto o lepší organizaci, jasná pravidla nebo žebříčky.“
„Komentování? Jen když mě nebudou nutit přechylovat“
Otázka je, zda by se s postupnou profesionalizací ze závodů nevytratila samotná podstata. Spousta lidí se totiž na start postaví kvůli testu svých vlastních možností, kvůli radosti z pohybu, kvůli souznění s přírodou. Nepotřebují se poměřovat s ostatními a hnát se za rekordy. „Myslím, že se podstata neztratí,“ odpovídá Kocumová.
Olympijské závody přes překážky by se mohly konat v podobném prostředí jako cyklokros. Při menších klání by existovaly výkonnostní skupiny jako třeba v dálkových závodech běžců na lyžích.
A kdo ví, třeba se Kocumová jednou vrátí také za mikrofon a bude komentovat svůj oblíbený sport. „Bavilo by mě to. Ale jen když mě nebudou nutit přechylovat!“ usměje se v narážce na téměř osm let starou kauzu, v níž bývalá závodnice nepřechylovala při mistrovství světa v Liberci příjmení kolegyň a údajně kvůli tomu musela v České televizi skončit.
