„Pro mě to bylo překvapení. Přijde mi, že je pro mě síň slávy ještě brzy,“ usmíval se v 62 letech její nejmladší člen.
Stejné cti se dočkali kromě Vladimíra Polácha a Jaroslava Dořičáka ještě vaši jmenovci Janošek, Kekrt a Mika. Pěkná náhoda, že? Když jsme v roce 1995 letěli do Atlanty dělat sparing Američanům před olympiádou obřím letadlem s pěti sedadly vedle sebe, tak s námi seděl ještě Jurij Kyryljuk. Nacpali nás tam všech pět dohromady.
Vy jste ještě začínal na legendárním antukovém hřišti, že?
Měli jsme jenom čtyři žákovské balony a na trénink nás chodilo deset. Trenér řekl, udělejte si kolečko kolem kostela, což bylo asi 350 metrů. Vysypal balony a kdo doběhl první, měl žákovský a na ostatní zbyly obehrané po chlapech. K žákovskému jsem se dostal jenom, když spadl někam do kopřiv, odkud jsem ho vylovil. Dnes je pro děti všechno nachystané, zatímco my jsme museli o všechno bojovat.
Tehdy byste si asi nepomyslel, že budete tak úspěšní?
Absolutně ne. Dnes hrají děti čtyřkovou házenou na půl hřiště, takže mají pořád balon. My jsme hráli šestkovou, já jsem byl na křídle, takže jsem ho kolikrát za celý zápas nedostal ani jednou. Se spoluhráčem na druhém křídle nás to nebavilo a dělali jsme si z antuky hromádky. Když jsem se vrátil z vojny, ještě jsme tam hráli, to bylo v roce 1985. Až někdy v 88. se začala stavět hala. První tartanový povrch museli strhnout, protože se nepovedl.
Zlomem ve vývoji klubu byla listopadová revoluce?
Vznikl nový výbor, ve kterém byli Laďa Polách, Pavel a Tomáš Dořičákovi, Jirka Janošek byl hráč a začal dělat předsedu. Laďa Polách nám radil s ekonomikou, měl kontakty na Ukrajinu, odkud přivedl Andreje Titkova, Jurije Kyryljuka. Přišel trenér Kekrt a výsledkem byly dva extraligové tituly.
V čem bylo jeho kouzlo?
Na titulech měl obrovský podíl. Naprosto jsme mu věřili. Když bylo něco modré a on řekl, že je to bílé, tak to prostě bylo bílé. Nebylo to jako dnes, kdy se diskutuje. Vytvořilo se zdravé jádro se dvěma gólmany a deseti hráči. Přípravu začalo dvacet lidí a on nasadil takové dávky, že zůstali jen ti nejsilnější. Nemám odvahu je vyzkoušet na hráčích, které teď trénuji, protože by mě asi vyfakovali.
Z prvního zlatého týmu se vás na galavečeru sešlo jedenáct.
To bylo výjimečné. S některými jsme se museli pomalu představit. Třeba Milana Mžika jsem od té doby neviděl.
Co se vám honilo hlavou, když se na plátně promítaly záběry, jak přebíráte mistrovský pohár?
Záznamy se dají vyhledat na internetu, ale teď to bylo speciální tím, že jsem měl kolem sebe tehdejší spoluhráče. První titul byla velká euforie. Ještě se nehrálo play off, ale při obhajobě už ano – a bylo to mnohem těžší, protože nás už nikdo nepodcenil. Strašně to bolelo, byla to dřina. Trénovali jsme sedmkrát týdně, dvakrát dopoledne.
A chodili do zaměstnání.
Dělal jsem v gumárnách, v deset mě pustili a ve dvanáct jsem se vrátil. Někteří kluci studovali. Můj mladší brácha pracoval v Tesle na tři směny a dokázal to zvládat.
Jaké byly oslavy titulu?
Velikánské. Jezdili jsme po dědině auty. Bylo to jak na karnevale v Jižní Americe. Dvacetiletí si to užívali, já už jsem měl roky a nedával jsem to jak oni.
Síň slávy HC ZubříUvedení v roce 2016: Robert Gazda, Miroslav Mikulenka, Vít Opálka. Uvedení v roce 2026: Jaroslav Dořičák, Jiří Janošek, Jiří Mičola, Jiří Kekrt, Jiří Mika, Vladimír Polách. |
Co jste dostali za zlato?
Uzenou štiku, nějakou korunu a zájezd do Řecka s manželkami a dětmi. Ne jak teď letadlem, ale autobusem jsme jeli 32 hodin. Bylo veselo. Když jsme se potřebovali vyspat, lehli jsme si do uličky mezi sedadla.
Jak jste si užil titul jako asistent Jiřího Miky?
Staral jsem se o náladu, Jirkovi jsem dával servis, věci, které neviděl, ale pak rozhodoval on. Pomáhal jsem řešit krizové situace s hráči, když už byl doběla. Někdy se poštěkali a asistent je od toho, aby hrany obrousil. Jeho syn Ondra byl jako střední spojka hlavním strůjcem útoku a on mu nic neodpustil a chyby viděl dvakrát. Pořád tvrdím, že je lepší být hráč než trenér. Když jsme měli úspěch, jako trenér jsem se radoval jeden den, maximálně dva. Pak už přemýšlíš, co dál. Nejraději bych hrál dál a poslouchal trenéra, co mi říká. Předávat myšlenky je strašně složité.
Zubří získalo tři tituly. Nemohlo jich být více na to, jaké hráče dokázalo vychovat?
Zubří to má nastavené tak, že po titulech tolik nejde jako třeba Karviná. Měli jsme třeba výbornou generaci kolem Štěpána Randýska a tři roky po sobě jsme skončili druzí. Klukům to strašně vadilo, chápal jsem je, ale Karviná byla tehdy hegemon, měla daleko větší rozpočet, profesionální hráče. I druhé místo bylo krásné. Zubří to má nastavené tak, že vychovává hráče a v určité fázi je musí předat dál, aby se rozvíjeli v podmínkách, které tady nejsou reálné. Ale zase když jsem na mistrovství viděl v základní sestavě čtyři Zubřany, kteří mi prošli rukama, říkal jsem si, že se v Zubří dělá házená dobře.
Trenér Zlína Jiří Mičola vede poradu házenkářek.
Šlo v Zubří házené uniknout?
V sedmi letech jsem začínal na škváře s fotbalem, ale trenér nechodil, tak jsme hromadně přešli na házenou. Na základní škole byli trenéry i učitelé. Rostou tady i lyžaři, ale házenou si zkusil skoro každý. I diváci, fanklub tak ví, že to není tak jednoduché. Když jsem pracoval v gumárnách na údržbě, dělaly se podnikové turnaje mezi středisky, než je pan ředitel zakázal, protože všichni měli vykloubené prsty a byli na neschopence.
Jak vidíte budoucnost klubu, který vstupuje do druhé stovky své existence?
Vznikají střediska a centra, ale v Zubří je pořád tradice. Kdo se chce naučit házenou a vystudovat nějaký obor, podmínky na rožnovské střední škole má ideální. Mladí, kteří to v klubu přebírají, vidí, že v mládeži je obrovský potenciál. Letos zase přechází pět dorostenců, otázka, jak se zapracují. Je potřeba dál udržovat dobré vztahy s hráči, kteří odchází do zahraničí, aby se pak vraceli a předávali zkušenosti.
