„Co se netýká mě, není moje záležitost,“ nechtěl více prozradit čtyřiačtyřicetiletý rodák z Havlíčkova Brodu. „Já si v tomhle směru můžu říct, že všechno, co jsem dokázal, jsem dokázal s čistým štítem. Že jsem si nezobnul nikde,“ tvrdí trojnásobný medailista z mistrovství Evropy i světa.
A po odhalení dopingového hříšníka z olympijských her v Pekingu 2008, Kazacha Asseta Mambetova, také čerstvý medailista z nejprestižnější sportovní akce na světě.
Jak tedy doping vnímáte?
Tohle je strašně ožehavá věc. Odjakživa se dopovalo. Teď nechci ukazovat na sebe, že jsem taky dopoval. (usmívá se) Ale už starověké olympijské hry jsou protkány případy, kdy se sportovci snažili brát věci, které jim pomáhaly dosahovat vyšších výkonů. Tehdy to ale nebyly dopingové skandály.
Trenér: Máš otravovat borce, který ví, co potřebuje?S úspěšným českým zápasníkem Markem Švecem zažil mnohé. Zkušený trenér Ervín Varga byl u všech jeho medailových úspěchů, včetně podařeného vystoupení na olympijských hrách v Pekingu 2008. Tehdejší bolestivou porážku v duelu o třetí místo nesl těžce. „Byl to pro mě veliký šok,“ vrací se k souboji s Kazachem Assatem Mambetovem. O to příjemnější překvapení proto bylo, že po prokázání dopingu kazašského zápasníka nakonec Švec získal bronzovou medaili. „Nevěřil jsem, že se po tolika letech může něco takového stát. Ano, známe případy, kdy byl doping po letech odhalen a třeba Věrka Cechlová-Pospíšilová díky tomu postoupila na třetí místo,“ připomíná bronz české diskařky, která shodně po devíti letech vystoupala na pomyslné stupně vítězů - až po diskvalifikaci Bělorusky Iriny Jatčenkové, které v přímém souboji v Athénách 2004 podlehla o devět centimetrů. „Ale i tak, po takové době je to pro mě absolutní překvapení,“ tvrdí Varga. Ten je rád, že zpětné testování B vzorků funguje. „Zaplaťpánbůh, že moderní věda je i po tak dlouhé době schopná udělat patřičnou analýzu,“ pochvaluje si. „Když je něco zakázaného - aspoň ve sportu, proč by měl medaili dostat někdo, kdo si pomáhá nedovoleným způsobem? Proč ji má vzít někomu, kdo se tvrdě připravuje?“ U svého bývalého svěřence Varga obdivuje, jak se právě na velké akce dokázal připravit. „Když jsme se chystali na špičkovou akci, mistrovství Evropy či světa, věděl, kdy má zabrat. Kdy přiložit do toho kotlíku,“ vzpomíná Varga. Naopak v mezidobí si uměl Švec odpočinout. „Byl to zkušený borec. A máš ho otravovat, když ví, co potřebuje,“ usmívá se Varga. „Mým hlavním úkolem, bylo v době kdy už začal vozit velké medaile, vytvořit mu optimální podmínky,“ vzpomíná. Proto se snažil Švece směrovat do soubojů s těmi nejlepšími. „Díky tomu, že už byl na takové úrovni, mu nestačilo vyhrávat s průměrnými dobrými závodníky,“ věděl Varga, který se Švecem obrážel Bělorusko, Rusko, Ukrajinu, Maďarsko, Švédsko, ale také Spojené státy. „Potřeboval soupeře, jako jsou mistři světa, olympijští vítězové. Na ty se mohl dotahovat a psychicky si uvědomovat, že právě s nimi se může prosadit.“ Povedlo se. Na úplný vrchol však Švec nikdy nevystoupal, nejlépe skončil na mistrovství světa, ze kterého si dvakrát přivezl stříbro (1998 a 2006). „Ke zlatu kolikrát chyběla absolutní blbost,“ mrzí Vargu. „Když získal druhou stříbrnou medaili, porazil absolutního pána boha, Turka Hamzu Yerlikayu,“ připomněl vítězství nad dvojnásobným olympijským vítězem. „Člověk si řekl: teď to přijde! Jenže ve finále dostal Estonce, kterého sice nadzvednul skoro do střechy, ale on měl dva metry deset a nohama zůstal furt na žíněnce,“ vzpomíná na vyrovnané finále s Heikim Nabim, jež Švec prohrál až pravidlem posledního bodu. |
Dnes je ale situace jiná.
Přesto si myslím, že se dopingu jen tak nezbavíme. Ale je paráda to, co se děje teď. Že i po osmi letech dojde k přezkoumání vzorků novými technologiemi, novými vzorkovacími metodami. A zjistí se to, co v danou dobu není možné zjistit. Pravděpodobně - aspoň pro mě by to takový signál byl - pro současné sportovce by mělo být varováním: dobře, teď se na to možná nepřijde. Ale přijde se na to za čtyři roky, za osm let... Nedělej to! Snad to tak bude.
Trenér Varga mluvil o tom, že když jste v Pekingu prohrál zápas o třetí místo, byl to pro něj šok. Jak velký šok pro vás bylo, když jste se loni dozvěděl, že možná nakonec přece jen olympijskou medaili získáte?
V Pekingu to pro mě nebyl ani tak šok jako spíš obrovské zklamání. A řekl bych naštvání. Protože jsem tenkrát udělal obrovskou chybu a sám jsem si mohl za to, že jsem prohrál. Sám jsem si tím byl vinný. To, že teď po osmi letech toho kluka usvědčili z dopování, nic nemění na to, že jsem měl vyhrát svým přičiněním. Ale na druhou stranu: medaile je doma, je to úžasný pocit. A zadostiučinění, že to, co jsem tomu sportu obětoval, se zhodnotí touto krásnou medailí.
Měl jste nějaké indicie, že by k podobnému kroku mohlo dojít?
Signály nebyly absolutně žádné. Já jsem ani nijakým způsobem nesledoval, jestli se dělá nějaké zpětné vzorkování B vzorků. Vůbec jsem to netušil. Takže, když mi tenkrát Tibor Alföldi (ředitel komunikace Českého olympijského výboru - pozn. red.) volal, že došlo k přezkoumání a Asset Mambetov byl pozitivní, byla to pro mě rána z čistého nebe. Neskutečné překvapení.
V Pekingu váhovou kategorii do 96 kg ovládl Rus Aslanbek Chuštov. Představme si, že by se po letech doping prokázal také u něj. Kam byste se posunul vy?
Především: nepředpokládám, že se to stane. (usmívá se) Pokud by ano, asi bych šel na druhé místo. Protože posledním poraženým byl Němec Mirko Englich. Ale vůbec netuším. Tohle je otázka spíš pro technického ředitele té soutěže.
Nicméně, další posun, byť třeba za dalších deět let, by asi nebyl k zahození?
(usmívá se) A víte, že mám doma takovou malinkou indicii, že by se to mohlo stát? Tenkrát, před devíti lety, jsem si z olympijských her přivezl krabici, na které je napsáno Marku Švecovi za páté místo. A v tom byl diplom, kde bylo Marek Švec, medaile d’or - zlatá medaile. Je to taková rarita. Ale možná už tenkrát to věděli a je jen otázka, kolik těch vzorkování se bude muset udělat, než mi na krk pověsí zlatou medaili. (směje se)
Ve své sbírce máte nyní sedm medailí z velkých mezinárodních akcí. Jak moc mrzí, že ani jedna není zlatá?
Já jsem jedno mistrovství světa vyhrál. Univerzitní, v Tokiu 2000. A když jsem vylezl na bednu a pověsili mi na krk zlatou medaili, čekal jsem, že si vychutnám českou hymnu. A najednou mi pustili Gaudeamus Igitur. A to jsem si řekl: to si dělají prd...? Takže o tohle jediné jsem byl asi ochuzený. Jinak jsem ale v kariéře dosáhl asi všeho, čeho se dalo.
Bronz z Pekingu jste přebíral na havlíčkobrodském náměstí. Asi není žádný český sportovec, kterému by se poštěstilo mít medailový ceremoniál v rodném městě. Jak jste si ho užil?
Určitě dojetí tam bylo. Osobně jsem tolik lidí nečekal. Věřil jsem, že pár kamarádů a známých přijde. Ale že bude prakticky plné náměstí, to mě překvapilo.
Předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval prozradil, že jste si ceremoniál v Brodě vyžádal vy osobně. Jak k tomu došlo?
V první moment, kdy mi oznámili, že medaile už je v Čechách, v Českém olympijském domě v trezoru, tak mi nahlásili, že ještě zvažují, kde by se to předalo. Že hledají vhodný termín. Něco podobného, jako měl Víťa Veselý na Zlaté tretře. Že by se to předalo při nějakém velké sportovní akci. Pak přišli s tím, že to bude v Praze, v Českém olympijském domě. A já jsem řekl fajn.
Ale nakonec to dopadlo jinak.
Během dvou tří dnů mi to nějak docvaklo a řekl jsem si: proč já bych kvůli tomu měl jezdit do Prahy. Já už s Prahou nemám nic společného. Já jsem doma tady, kde mám své kamarády, své známé, rodinu. Proč by se ti lidi, pokud se chtějí nějak potěšit z toho předání, měli táhnout do Prahy. Ať ta medaile přijede sem. (usmívá se)
Dostanou možnost se s medailí potěšit i fanoušci? Nebo znovu poputuje do trezoru?
Určitě. První vystavení proběhne tuto sobotu u mě na benzince v Ledečské ulici. Všichni jsou zvaní, bude pohoštění, grilování, točená limonáda. Co bude na pergole, bude zdarma. Lidé se budou moct dostat k medaili, budou si ji moc potěžkat. Kdo bude chtít podpis, určitě mu rád vyhovím. A pak přijde asi mezi ostatní medaile.
Hodně se skloňuje, že jste medaili dostal přesně po devíti letech od chvíle, kdy jste ji mohl vybojovat. Jak moc se za tu dobu Marek Švec změnil?
Rozhodně je o malinko těžší. (usmívá se) I když teď jde s váhou pomaličku dolů. Nevím. Doufám, že jsem se moc nezměnil. Ale to je spíš otázka pro ostatní.
Každopádně se ale určitě liší život profesionálního sportovce a podnikatele.
Je to jiné, to určitě. Každopádně, když jsem přebíral tu pumpu, tak jsem ji dostal ve strašném marasmu. Protože pán, který ji měl přede mnou, ji nedal vůbec dobré jméno. Pančoval, pančoval, pančoval... Dodnes se setkávám s tím: jo, ty máš tu benzinku, kde se pančovaly ty špatné věci. Já se do toho snažím - stejně jako do sportu - dávat to, co tam má být. Být poctivý, dělat kvalitní práci. Bohužel, spousta lidí na to ještě nepřišla. Byl bych rád, kdyby se klientela zvedla. Uvidíme, třeba se to tímto nějakým způsobem odpíchne. A pak jen dobře pro mě.
Svoji benzinovou pumpu provozujete už šest let. Byla někdy chvíle, kdy jste s tím chtěl prásknout?
S tím se nedá prásknout, stejně jako se nedá prásknout se sportem. Dokud člověk nějakým způsobem může, tak musí. Něco jsem si vytyčil, tak za tím jdu. Stejně jako ve sportu tomu obětuji hodně. Uvidíme, snad to přinese své ovoce. Stejně jako sport přinesl ovoce v podobě této krásné medaile.
